Podivuhodné setkání v džungli

Podivuhodné setkání v džungli

Jules Verne

KAPITOLA I.

PO DLOUHÉ CESTĚ

„A co bude s americkým Kongem?“ zeptal se Max Huber.

„K čemu by bylo, Maxi?“ odpověděl John Cort. „Nemáme snad ve Spojených státech dost prostoru? Považ jen, kolik krajů je nutno ještě prozkoumat od Aljašky až po Texas! Myslím, že je lepší provádět kolonizaci doma než v cizině…“

„Milý Johne, evropské státy si nakonec rozdělí celou Afriku, půjde-li to tak dál. Celé tři milióny hektarů! A Američané nechávají Angličanům, Němcům, Holanďanům, Portugalcům, Francouzům, Italům, Španělům a Belgičanům volnou ruku!

Ale federální vláda dříve nebo později bude žádat svůj kus afrického koláče. Existuje už belgické, francouzské a německé Kongo, nemluvě o Kongu nezávislém, které jen čeká na příležitost, aby svou nezávislost obětovalo. A všechny ty kraje, kterými už tři měsíce procházíme…“

„Jako zvědavci, Maxi, jako prostí zvědavci, a ne jako dobyvatelé.“ „Rozdíl není příliš velký,“ odpověděl Max Huber. „Opakuji, že v této části Afriky by si Unie mohla zřídit nádhernou kolonii. Jsou zde úrodné kraje, kde stačí jen využít soustavného zavodňování, které by tu zajistila sama příroda. Vždyť zdejší vodní síť nikdy nevysychá.“

„Ani v tom strašném vedru ne,“ odpověděl John Cort a utřel si čelo opálené tropickým sluncem.

„Ach, to nám už nevadí!“ zvolal Max Huber.

„Jsme už aklimatizováni, řekl bych negrifikováni, neshledáváš-li v tom nic nevhodného, Maxi. Je teprve březen a já bych rád od tebe slyšel něco o červencových teplotách, kdy sluneční paprsky pronikají do kůže jako nebozezy…“

„To nic není, Maxi. Z nás se černoši nikdy nestanou. Očekávám však, že prožijeme krásnou a zajímavou cestu, kterou nám umožnila sama Štěstěna… Nemohu se už dočkat návratu do Librevillu, kde v naší obchodní stanici najdu trochu klidu a odpočinku. Však si ho po takové tříměsíční dřině zasloužíme.“

„Souhlasím s tebou,“ odpověděl Max Huber. „Tahle dobrodružná výprava byla velmi zajímavá. Přesto se však musím přiznat, že mi nedala vše, co jsem od ní čekal.“

„Cože, Maxi, několik set mil neznámou zemí, neustálé nebezpečí mezi málo přívětivými kmeny, mračna asagajských šípů, lov na numidské lvy a libijské pardály, kteří nás poctili návštěvou, stáda slonů zastřelených pro našeho Urdaxe, hromada slonoviny té nejlepší jakosti, která by stačila opatřit klávesnicemi všechna piana na světě… A ty ještě nejsi spokojený?“

„Jsem a nejsem, Johne. To, co jsme prožili, byla jen obvyklá kulisa cestovatelů po střední Africe… To najdou čtenáři ve spisech všech afrických cestovatelů…“

Náraz předních kol povozu na velký kámen přerušil Huberův proslov.

John Cort využil přerušení k dotazu:

„Ty si tedy myslíš, že na zpáteční cestě nás potká něco jiného?“

„To si opravdu myslím Johne.“

„Něco nečekaného?“

„Ne, něco lepšího, než je nečekané. Toho jsme užili už dost.“

„Tedy něco mimořádného, neobyčejného?“

„To jsou ta pravá slova, kamaráde. Ani jednou jsem neměl příležitost vyslovit je ve staré Libyi.“

„Nu, Maxi, vidím, že francouzský duch se jen tak s něčím nespokojí.“

„A americký ano, Johne? Souhlasil bych s dosavadním průběhem cesty, kdyby nám stačily jen vzpomínky.“

„Mně postačí úplně, Maxi.“

„A kdybychom se vraceli spokojeni?“

„Já spokojený jsem… hlavně s návratem!“

„A ty si myslíš, že by čtenáři při čtení popisu naší cesty volali: Hrome! To je zajímavé?!“

„Kdyby to nevolali, byli by náramně nároční.“

„Ba ne, Johne, to by právě byli zcela nenároční!“

„Bylo by asi jiné,“ namítl John Cort, „kdybychom skončili v žaludku nějakého lva nebo v břiše lidožrouta od řeky Ubangi…“

„To ne, Johne nemusíme přece sahat k takovému rozuzlení našeho příběhu, i když by měl pro čtenáře – a dokonce i pro čtenářky – jistou přitažlivost. Ale řekni mi na svou čest a svědomí, zda by ses odvážil tvrdit, že jsme objevili a viděli víc, než objevili a viděli naši předchůdci ve střední Africe!“

„To opravdu ne, Maxi.“

„Nuže. Já jsem od té cesty čekal víc!“

„Jsi labužník, který dělá ze svého labužnictví ctnost!“ namítl John Cort. „Co se mne týče, prohlašuji, že jsem syt a že jsem od té cesty nečekal víc, než mi dala.“

„To znamená nic Johne.“

„Vždyť nejsme ještě na konci cesty, Maxi. A v těch pěti nebo šesti týdnech, které ještě potřebujeme na cestu do Librevillu…“

„Prosím tě, co si od toho slibuješ, Johne? Obyčejná cesta s karavanou!

Obyčejná vyjížďka ve voze za pěkného počasí…“

„Kdo ví?“ odpověděl John Cort.

Povoz se zastavil k nočnímu odpočinku pod pahorkem s pěti nebo šesti nádhernými stromy, jedinými na rozlehlé pláni osvětlené paprsky zapadajícího slunce.

Bylo sedm hodin večer. Vzhledem ke krátkému soumraku na osmém stupni severní šířky se měla rychle snést noc. Nastalo už značné šero, protože sluneční svit zadržela hustá mračna a měsíční srpek už zmizel pod západním obzorem.

Povoz, určený jen pro dopravu cestujících, nevezl ani zboží, ani zásoby potravin. Představte si vůz na čtyřech silných kolech, tažený šesti voly. V přední části vozu byly dveře vedoucí do kryté kabiny. Vůz se dvěma okénky byl rozdělen na dvě místnosti. Zadní část byla vyhrazena dvěma mladým mužům, pětadvacetiletému Američanu Johnu Cortovi a šestadvacetiletému Francouzi Maxu Huberovi. Přední části užíval portugalský obchodník Urdax a jeho průvodce Khamis. Khamis byl kamerunský rodák, velmi domýšlivý na své povolání, průvodce žhavým krajem Ubangi.

Je samozřejmé, že konstrukce vozu byla řešena na pevnost. Po četných zkouškách této dlouhé a obtížné výpravy byla kabina stále v dobrém stavu, kola byla jen nepatrně opotřebována, osy nebyly ani prasklé, ani zkřivené. Zdálo se, že se vůz vrací z pouhé dvacetimílové projížďky, ač měl za sebou cestu přes tisíc kilometrů dlouhou.

Před třemi měsíci opustil tento povoz Libreville (Dnes je Libreville hlavní město samostatné republiky Gabonu – pozn. překl.), hlavní město Francouzského Konga. Pustil se na východ přes pláně kraje Ubangi až za řeku Bahral-Abjad, která se vlévá z jihu do Čadského jezera.

Tento kraj nese jméno řeky Ubangi, jednoho z hlavních přítoků Konga. Táhne se východně od Kamerunu, který byl v době tohoto příběhu německou kolonií. Správcem kolonie byl německý generální konzul pro západní Afriku. Území nebylo ještě přesně vyznačeno ani na nejnovějších mapách. Byla to ostatně většinou pustina – i když pustina s bujným rostlinstvem, v ničem se nepodobající Sahaře – rozlehlý kraj s řídce rozsetými a vzájemně velmi vzdálenými vesnicemi. Jednotlivé kmeny vedly spolu neustálé války, navzájem se vybíjely, zotročovaly a namnoze ještě holdovaly lidožroutství. Nejodpornější bylo, že předmětem jejich kanibalských pudů byly hlavně děti. Misionáři tyto nešťastné bytosti osvobozovali buď násilím, nebo je vykupovali, aby jim pak poskytli v misijních stanicích křesťanskou výchovu. A nezapomínejme, že tyto misie by brzy zanikly nedostatkem finančních prostředků, kdyby je nepodpořily někter é evropské státy, především Francie.

Nutno ještě dodat, že v Ubangi pokládají domorodci děti za prostředek výměnného obchodu. Za malé chlapce a dívky se tam kupuje spotřební zboží, dovážené obchodníky až do nitra kraje. Nejbohatší domorodci jsou tedy ti, kteří mají nejvíc dětí.

I když se Portugalec Urdax do tohoto kraje za obchodem neodvážil, i když s domorodci z poříčí Ubangi neobchodoval a jezdil tam jen lovit slony pro slonovinu, přesto navazoval s divokými konžskými kmeny styky. Při různých návštěvách dokázal udržovat nepřátelské tlupy v uctivé vzdálenosti a chránit se zbraní v ruce domorodce, kteří se uvolili pronásledovat s ním stáda slonů. Naštěstí si jeho cesty nevyžádaly ani jednu oběť z jeho karavany.

Právě v jedné vesnici u pramenů Bahral-Abjadu mohli John Cort a Max Huber zachránit před strašným údělem malé dítě za cenu několika korálků. Byl to dvanáctiletý chlapec zajímavé a hezké tváře. Měl silnou postavu a oči mu jiskřily inteligencí. Ke svým zachráncům projevoval synovskou lásku. Ubohý chlapec, uloupený svému kmeni (otce a matku už neměl), se jmenoval Llanga. Nějakou dobu chodil do misijní školy, kde se naučil trochu francouzsky a anglicky. Pak ho však nešťastná náhoda vrhla do rukou kanibalů, kteří mu chystali strašný osud. Oba chlapcovi zachránci byli dojati projevy jeho vděčnosti a velmi si ho oblíbili. Živili ho i šatili a s velkým úspěchem ho učili, přičemž chlapec dělal pozoruhodné pokroky. To byla změna v chlapcově životě! Místo aby se stal podobně jako jiné děti živým zbožím, žil v obchodní stanici v Libreville a byl jakýmsi adoptivním dítětem Johna Corta a Maxe Huberta.

Když se vůz zastavil, unavení voli si po dlouhé cestě v palčivém vedru lehli do trávy. Llanga, který během cesty klusal hned za vozem, hned před ním, přiběhl právě ve chvíli, kdy oba muži slézali z vozu.

„Nejsi příliš unaven, Llango?“ zeptal se chlapce John Cort a vzal ho za ruku. „Ba ne, dobré nohy…, rád běhám…,“ odpověděl Llanga s úsměvem na rtech i v očích.

„Teď je čas k jídlu,“ prohlásil Max Huber.

„Jíst…, ano…,“ odpověděl Llanga a vběhl mezi nosiče pod korunami velkých stromů na pahorku.

Povoz sloužil jako dopravní prostředek jen Portugalci Urdaxovi, Khamisovi a oběma jejich společníkům. Náklad slonoviny byl svěřen členům karavany. Bylo to padesát nosičů, většinou kamerunských černochů. Ti už složili na zem sloní kly a balíky s potravinami a s potřebami k lovu v této zvěří bohaté části Ubangi.

Tito černoši byli zkušení námezdní nosiči, dost dobře placení podílem z výtěžku úspěšné výpravy. Byli už od dětství zvyklí nosit náklady a budou je nosit tak dlouho, pokud jim budou nohy sloužit. S rameny obtíženými slonovinou nebo balíky potravin, s kůží do krvava odřenou, s tělem pořezaným ostrou trávou, skoro nazí, kráčejí od svítání do jedenácté hodiny dopolední, a pak pokračují v cestě až do večera, kdy se vedro zmírňuje. Je však v zájmu obchodníků dobře jim zaplatit, dobře je živit a nepřetěžovat je. A ti je skutečně dobře živí a nepřetěžují je. Lov slonů přináší skutečná nebezpečí, nemluvě o možnosti setkání se lvy a s levharty. Vůdce karavany se proto musí na své lidi spolehnout. A když lov dopadne dobře, je pak nutné vrátit se s karavanou rychle a bez nehod do obchodní stanice. Karavana je vždy šťastna, když ji nezdrží ani vyčerpání nosičů, ani nemoc. Z nemocí jsou nejobvanější neštovice, které mají vždy na svědomí strašlivé ztráty.

Portugalec Urdax tohle vše z vlastní zkušenosti znal a věnoval svým lidem všemožnou péči. Proto taky byly všechny jeho výpravy do rovníkové Afriky dosud tak úspěšné.

Taková byla i jeho poslední výprava, na níž získal pozoruhodné množství slonoviny nejlepší jakosti. Teď se právě vracel z kraje za řekou Bahral-Abjad, skoro od hranic Dárfúru.

Tábor byl zřízen ve stínu velkých tamarindů. Když nosiči začali vybalovat potraviny, položil John Cort Portugalci otázku, na niž mu Urdax odpověděl plynnou angličtinou:

„Myslím, pane Corte, že tohle místo je pro tábor stvořené. Naše spřežení tu má stůl prostřený.“

„Tráva je tu opravdu hustá a pěkná,“ potvrdil John Cort.

„Sám bych se do ní pustil,“ dodal Max Huber, „kdybych byl přežvýkavcem a měl k trávení o tři žaludky víc!“

„Děkuji,“ řekl John Cort. „Já dávám přednost antilopí kýtě opečené nad žhavým uhlím, námořním sucharům a láhvi madeirského…“

„Ke kterému můžeme přidat několik kapek z této průzračné řeky,“ dodal Portugalec a ukázal na přítok Ubangi, tekoucí asi kilometr západně od pahorku.

Tábor byl postaven velmi rychle. Slonovinu složili nosiči na hromadu podle vozu. Černoši rozdělali ze suchého dříví několik ohňů. Průvodce Khamis se pak přesvědčil, že jednotlivým skupinám nic nechybí. Gazelího a antilopího masa, čerstvého i sušeného, bylo všude dost. Lovci mohli ostatně zásoby kdykoli doplnit. Vzduch se naplnil vůní pečeného masa. Všichni dokazovali dravou chuť, kterou odpolední pochod plně ospravedlňoval.

Zbraně a náboje zůstaly samozřejmě ve voze. Bylo to několik krabic střeliva, lovecké pušky, karabiny a revolvery, nejlepší výrobky moderního zbrojařského průmyslu.

Po jídle všichni pomýšleli s plným žaludkem na spánek. Po celodenní únavě byla celá karavana za chvíli ponořena do hlubokého spánku.

Průvodce ovšem určil několik mužů na hlídku. Měli se po dvou hodinách střídat. Urdax v tomto ohledu nezanedbával žádný příkaz opatrnosti. Byl to ještě statný padesátník, velmi zkušený ve vedení výprava neobyčejně otužilý. Stejně i Khamis, pětatřicetiletý mrštný a silný chlapík, chladnokrevný a velmi odvážný, sám zaručoval bezpečnost každé karavany procházející napříč Afrikou.

Pod jedním z tamarindů si oba přátelé sedli s Portugalcem k večeři, kterou jim přinesl Llanga od černocha pověřeného funkcí kuchaře.

Během jídla nezahálely ani jazyky, ani zuby. Jídlo nebrání hovoru, když se s ním příliš nespěchá. Obchodní stanice v Librevillu byla ještě daleko – patnáct až šestnáct set kilometrů -, což si vyžádá ještě pět nebo šest týdnů pochodu.

„Ale kdo ví, co se na této cestě může ještě stát!“ řekl John Cort svému příteli, který toužil spíš po něčem výjimečném než nečekaném.

Až do této etapy pochodovala karavana od hranic Dárfúru k Ubangi a přebrodila se před Ankadebe i přes její četné přítoky. Dnes se zastavila skoro přesně na průsečíku dvanáctého poledníku s osmou rovnoběžkou.

„A teď půjdeme k jihozápadu,“ řekl Urdax.

„Neklame-li mě však zrak,“ odpověděl John Cort, „na jižním obzoru se táhne prales, jehož konce ani na východě, ani na západě nevidím.“

„Ano… Je to obrovský prales,“ potvrdil Portugalec. „Ale kdybychom ho chtěli obcházet východním směrem, trvalo by to celé měsíce.“

„A západně?“

„Na západě si cestu příliš neprodloužíme, ani se od kraje pralesa příliš nevzdálíme,“ odpověděl Urdax. „A přijdeme tudy k řece Ubangi právě v místech, kde jsou peřeje Zongo.“

„A pochodem napříč pralesem bychom si cestu zkrátili?“ zeptal se Max Huber.

„Ano… asi o čtrnáct denních pochodů.“

„Proč se tedy nepustíme pralesem?“

„Protože je neprostupný.“

„Ale, neprostupný?“ namítl Max Huber a potřásl pochybovačně hlavou.

„To si, Urdaxi, opravdu myslíte?“

„Aspoň pro pěší,“ pokračoval Portugalec. „A ani si nejsem jist, zda se o to už někdo pokusil. Ale pustit se tam se spřežením bylo by nesmyslné.“

„Říkáte, Urdaxi, že se do toho pralesa dosud nikdo neodvážil?“

„To nevím, pane Hubere. Ale nikdo jím neprošel. Myslím, že v celém

Kongu a Kamerunu to ještě nikdo nezkoušel. A kdo by taky chtěl projít, když tam nejsou žádné stezky, jen ostnaté a pichlavé liány? Nevím ani, jestli by tam cestu prorazila sekera s ohněm. A to nemluvím o padlých kmenech, které jistě tvoří nepřekročitelné překážky.“

„Nepřekročitelné, Urdaxi?“

Hleďte, přátelé,“ vmísil se do hovoru John Cort, „nechte už ten prales na pokoji a buďte rádi, že ho můžeme obejít… Přiznám se, že by se mi vůbec nelíbilo prodírat se bludištěm stromů.“

„To ani nechceš vědět, co tam možná je?“

„A co bys tam chtěl najít, Maxi? Neznámé království, začarovaná města, mytologická shromaždiště, pětinohé šelmy či třínohé lidské bytosti?“

„Proč ne, Johne? Proč se tam nepodívat?“

Llanga s očima pozorně upřenýma na mluvčího a s napětím v tváři svým výrazem prozrazoval, že kdyby se Max Huber do toho pralesa odvážil, nebál by se jít s ním.

„Protože Urdax rozhodně nemíní projít tím pralesem až k břehům řeky Ubangi…,“ pokračoval John Cort.

„To opravdu nemíním,“ potvrdil Portugalec, „protože bych se vystavil nebezpečí, že z něho už nevyjdu.“

„Nuže, Maxi, můžeme to uzavřít. Dovolujeme ti odhalit tajemství té džungle a odvážit se do jejího neproniknutelného nitra jen ve snu – a i to nebude dost opatrné!“

„Jen se směj, Johne! Já si však vzpomínám na slova jednoho našeho – nevím už kterého – básníka:

Pronikej neznámým a nalézej nové!“

„Opravdu Maxi? A co se s tím veršem rýmuje?“

„To už jsem opravdu zapomněl, Johne.“

„Zapomeň tedy i na první verš, jako jsi zapomněl na druhý, a pojďme spát!“

To bylo opravdu nejmoudřejší. Ani nemuseli odcházet do kabiny na voze. Noc pod pahorkem s nádhernými tamarindy, ochlazujícími okolní vzduch, nemohla nijak odradit spáče zvyklé na hotel Pod širým nebem. Toho večera byly sice hvězdy zakryty hustými mraky, ale déšť nehrozil, a tak bylo příjemnější spát na čerstvém vzduchu.

Llanga přinesl přikrývky. Oba přátelé se do nich zabalili, natáhli se mezi kořeny tamarindu a Llanga se u nich schoulil jako hlídací pes.

Než je Urdax a Khamis napodobili, přesvědčili se, zda jsou voli dobře uvázáni, zda je hlídka na svém místě a zda jsou ohně uhašeny. Pak se oba vrátili k vozu, u něhož taky ulehli.

Spánek na sebe nedal dlouho čekat. Neusnula snad i hlídka? Opravdu! Po desáté hodině nikdo nezpozoroval podezřelá světla, která se oddělila od kraje pralesa.

KAPITOLA II.

POHYBLIVÁ SVĚTLA

Ve vzdálenosti nejvýš dvou kilometrů od pahorku se míhala nejasná jiskřící světélka. Mohlo jich být asi tucet. Brzy se shlukovala, hned zas rozptylovala, a to s prudkostí, kterou klid v ovzduší ničím neospravedlňoval. Zdálo by se, že se tam utábořila skupina domorodců a že tam čeká na rozednění. Světla se ale pohybovala příliš vrtošivě v prostoru, místo aby se soustředila na jedno ohniště nočního tábora.

Je známo, že kraje v poříčí Ubangi jsou navštěvovány kočovnými kmeny. Ale karavana nějakého obchodníka by nebyla tak neopatrná, aby se prozrazovala četnými ohni v temnotách. Tady se mohli zastavit jedině domorodci.

Buď jak buď, karavaně hrozilo nebezpečí. Možná že několik set domorodců čeká na příležitost k útoku, v němž by měli početní převahu. A přece až do půl jedenácté neudělala karavana žádné obranné opatření. Všichni v táboře spali. Nejen, kteří na to měli plné právo, ale velitelé i služebníci – a to bylo nejhorší – i nosiči pověření hlídkou.

Naštěstí se vzbudil Llanga. Jistě by hned zase zavřel oči, kdyby se byl náhodou nepodíval k jihu. S přivřenými víčky zahlédl uprostřed temné noci zajiskření světel. Protáhl se, protřel si oči a zadíval se pozorněji. Ne, nemýlil se! Na okraji džungle ve vzdálenosti asi dvou kilometrů se míhala rozptýlená světla.

Llangu napadlo, že karavaně hrozí přepadení. Nějací zločinci se tu chystají k masakru a k loupení a jistě dobře vědí, že s prvkem překvapení roste jejich naděje na úspěch.

Chlapec zprvu nechtěl Corta a Hubera budit. Vylezl si tiše na vůz. Když se octl u Khamise, položil mu ruku na rameno a vzbudil ho. Pak mu ukázal rukou k obzoru.

Khamis vstal, chvíli světla pozoroval a pak ztlumeným hlasem zavolal: „Pane Urdaxi!“

Portugalec byl zvyklý odhodit rychle roušku spánku a kamžitě vstal. „Co je, Khamisi?“

„Podívejte se!“ A ukázal k okraji pralesa.

„Poplach!“ vykřikl Portugalec z plných plic.

V několika vteřinách byla celá karavana na nohou. Všichni byli tak vyděšeni nebezpečnou situací, že nikoho nenapadlo vyčinit hlídce. Bylo však jasné, že kdyby se Llanga neprobudil, byl by tábor přepaden.

Je zbytečné dodávat, že i Max Huber a John Cort byli na nohou okamžitě a připojili se k Portugalci a k průvodci.

Bylo půl jedenácté. Kraj byl celý zahalen hlubokou tmou. Jen na jihu jiskřily mihotavé plamínky. Napočítali jich asi padesát.

„Je to jistě skupina domorodců,“ řekl Urdax.

„Jsou ukryti v džungli, schováni za stromy,“ řekl Khamis.

„A všimněte si,“ dodal Max Huber, „že to není skupina na pochodu podle okraje pralesa. Ne! Ta světla se míhají vpravo i vlevo a stále se vracejí na stejné místo.“

„Tam, kde je asi tábor domorodců,“ dodal průvodce.

„Co vy si o tom myslíte?“ zeptal se John Cort Urdaxe.

„Že se nás chystají napadnout,“ odpověděl Portugalec, „a že se musíme okamžitě připravit k obraně.“

„Ale proč nás ti domorodci nepřepadli dříve, než se nám ukázali?“ „Černoši nejednají jako běloši,“ odpověděl Urdax. „Nicméně i když jsou tak vychytralí, nejsou tím méně nebezpeční už svým počtem a svou divokou povahou…“

„Jsou to levharti, které se misionáři marně snaží přeměnit v beránky,“ řekl Max Huber.

Jediná možnost byla připravit se a bránit až do úpadu, protože od ubanžských kmenů se nedalo čekat žádné slitování. Nelze si ani představit, jak suroví to jsou lidé, divočejší než australští domorodci. Snad jen obyvatelé Plaveckých ostrovů, Hebrid a Nové Guineje s nimi snesou srovnání. Uprostřed tohoto kraje jsou jen kanibalské vesnice, které poznali otcové misionáři, z nichž mnozí tam podstoupili nejstrašnější smrt.

Urdax okamžitě nařídil svým lidem, aby se postavili za silné kmeny tamarindů a chránili se tak před šípy, jejichž otrávené hroty způsobují smrtelná zranění.

A čekali. Bylo naprosté ticho. Nezdálo se, že se skupina černochů od pralesa vzdálila. Ohně se však objevovaly neustále a místy se rozstřikovaly v chocholy jisker uprostřed žlutého dýmu.

„Jsou to smolné pochodně, které domorodci vyhazují z pralesa,“ mínil Khamis.

„Jistě,“ odpověděl Max Huber. „Já však stále nechápu, proč to dělají, nemají-li v úmyslu nás napadnout.“

Bylo to opravdu nevysvětlitelné a velmi podivné, šlo-li skutečně o kruté kočovníky z horního Ubangi.

Tak uplynulo půl hodiny, aniž se situace nějak změnila. Tábor byl stále ve střehu. Všichni zrakem prohledávali temnou dálku na západě i na východě. Jen na jihu viděli stále jiskřit ta záhadná světla. Báli se, aby část těch lupičů se nepřiblížila z boku a nepokusila se karavanu ve tmě přepadnout.

K jedenácté hodině Max Huber postoupil před skupinu a prohlásil rozhodným tónem:

„Musíme se přece na nepřítele podívat!“

„Je to správné?“ zeptal se John. Cort. „Nenařizuje nám prostá opatrnost zůstat tady a počkat do svítání?“

„Čekat…, čekat…,“ odpověděl Max Huber. „Čekat ještě šest sedm hodin s rukou na spoušti pušky! Ne! Lepší je vědět, na čem jsme. A nemají-li ti lidé zlé úmysly, nebudu se nijak mrzet, když si zas lehnu a oddám se příjemným snům.“

„Co s o tom myslíte?“ zeptal se John Cort Portugalce, který mlčel. „Snad je to návrh docela přijatelný,“ řekl Urdax, „ale je třeba jednat velmi opatrně.“

„Já se nabízím, že půjdu na výzvědy,“ prohlásil Max Huber.

„Já půjdu s vámi,“ řekl průvodce, „Jestli to pan Urdax schválí.“

„Bylo by to opravdu lepší,“ řekl Portugalec.

„Já s vámi mohu jít taky,“ nabídl se John Cort.

„Ne, ty tu zůstaneš, Johne,“ odpověděl Max Huber. „Ve dvou to bude lepší. Nepůjdeme ostatně dál, než bude nezbytné. A objevíme-li nějaké domorodce postupující směrem k nám, rychle se vrátíme.“

Max Huber a průvodce postoupili na několik kroků od pahorku s tamarindy. Na pláni už nebyla taková tma. Přesto mohli zahlédnout člověka sotva na sto kroků.

Oba ušli několik desítek metrů, když za sebou spatřili Llanga. Aniž komu co řekl, vyšel chlapec z tábora za nimi.

„Proč jsi šel s námi, chlapče?“ zvolal Khamis.

„Ano, Llango, proč jsi nezůstal s ostatními?“ dodal Max Huber.

„Hned se vrať!“ nařídil mu průvodce.

„Ach pane Hubere,“ šeptal Llanga, „s vámi…, s vámi…“

„Nemůžeme tě tady potřebovat,“ řekl Khamis tvrdým tónem.

„I nechte ho, když už tady je!“ ustoupil Max Huber. „Nebude nám překážet, Khamisi. A svýma kočičíma očima možná objeví ve tmě něco, co bychom my neviděli.“

„Ano…, budu se dívat…, vidím daleko!“ ujišťoval je chlapec.

„Dobrá! Drž se při mně!“ řekl mu Max Huber. „A měj oči otevřené!“ Všichni tři postupovali kupředu. Po čtvrt hodině byli asi kilometr od tábora. Od džungle je dělil ještě kilometr.

Ohně stále šířily svůj jas u paty lesního masivu. Z kratší vzdálenosti byly mnohem jasnější. Ale ani průvodce svým pronikavým zrakem, ani Llanga s kočičíma očima nemohli zahlédnout ty, kdo pochodněmi mávali. To potvrzovalo mínění Portugalce, že lidé, kteří světly mávali, jsou schováni za stromy v hustém podrostu.

Ve skutečnosti to bylo stále záhadnější. Jestliže to byla jen běžná zastávka černochů před novým denním pochodem, proč tedy ta světla na pokraji pralesa? Jaký se tam odehrává tajemný noční obřad?

„Já teď vůbec pochybuji,“ řekl Max Huber, „že vědí o naší karavaně.“

„Opravdu,“ řekl Khamis, „Je možné, že přišli až po setmění, kdy už byla na planině noc. A protože jsme své ohně uhasili, nevědí třeba, že táboříme tak blízko… Ale ráno za svítání nás uvidí.“

„Jestli ovšem už neodejdou,“ řekl Max Huber. Ušli dalších pět set metrů. Prales už byl velmi blízko.

V místech osvětlených občas dlouhými paprsky pochodní nebylo stále vidět nic podezřelého, nikde se neobjevila jediná lidská postava. Bezprostřední útok zřejmě nehrozil. Khamis a Max Huber ani na tak krátkou vzdálenost neobjevili dosud tvory, kteří se prozrazovali tolika světly.

„Máme jít ještě dál?“ ptal se Max Huber po několikavteřinové zastávce. „K čemu?“ řekl Khamis. „Nebylo by to příliš neopatrné? Je ostatně možné, že naše karavana nebyla dosud objevena, a kdybychom ještě v noci odešli…“

„Přesto bych chtěl vědět, na čem jsme,“ opakoval Max Huber. „Je to všechno hrozně podivné.“

K probuzení Francouzovy fantazie by bylo stačilo ještě mnohem méně. „Vraťme se k pahorku!“ radil průvodce.

Musel však udělat ještě asi padesát kroků za Maxem Huberem, kterého ani Llanga neopustil. Všichni by došli až na kraj džungle, kdyby je Khamis náhle nezastavil.

„Ani krok dál!“ řekl tiše.

V uspořádání ohňů na kraji pralesa došlo k určité změně.

Světla na chvíli zmizela za prvními stromy v nejhlubší tmě.

„Pozor!“ řekl Max Huber.

„Zpátky!“ šeptl Khamis.

Bylo nutno ustoupit před hrozícím útokem? Snad. Rozhodně však bylo lepší před zatroubením k ústupu připravit se k odpovědi ranou za ránu. Nabité karabiny vylétly k ramenům, zatímco pohledy všech tří se snažily proniknout temným lesním masivem.

Náhle vylétla z temnoty znovu ona světla. Bylo jich asi dvacet.

„Hrome!“ zvolal Max Huber. „Jestli tohle není zvláštní, pak je to nesmírně podivné!“

Jeho slova byla tím oprávněnější, že světla, zářící dosud na planině, vydávala nyní svůj jas pětadvacet až třicet metrů vysoko.

A co se týče bytostí, které mávaly pochodněmi brzy na spodních, brzy na nejvyšších větvích, z těch nespatřili Max Huber, Khamis a Llanga ani jedinou. Vypadalo to, jako by hustým větvovím pronikaly s větrem plameny.

„Nejsou to jen bludičky, které si hrají ve větvích na kraji pralesa?“ zeptal se Max Huber.

Khamis zavrtěl hlavou. Takový výklad ho neuspokojil. Nebyla to ani zapálená třaskavá směs vodíku se vzduchem, ani ohnivé chocholy, jaké zavěšuje bouře na větve stromů a na stožáry lodí. Ne, tyto ohně se nedaly vysvětlovat jako vrtošivé plameny svatého Eliáše. Ovzduší nebylo vůbec nabito elektřinou a mračna se spíš chystala změnit v prudký déšť, jaký velmi často zaplavuje tyto oblasti černého kontinentu.

Ale proč se tedy domorodci uchýlili do nejvyšších větví? A proč s sebou brali zapálené pochodně, pryskyřičné louče, jejichž praskání bylo slyšet až sem?

„Pojďme blíž!“ řekl Max Huber.

„To je zbytečné,“ mínil Khamis. „Nevěřím, že je náš tábor dnes v noci v nebezpečí. Raději bych se tam vrátil a ostatní uklidnil.“

„Budeme je moci uklidnit lépe, Khamisi, když zjistíme příčinu tohoto jevu…“

„Ne, pane Hubere, neodvažujme se už dál… Je přece jisté, že se zde zastavil některý kočovný kmen… Ale proč mává těmi pochodněmi? Proč teď vylezli do vrcholků stromů? Udržuje snad ty ohně proto, aby zaplašili divokou zvěř?“

„Zvěř?“ namítl Max Huber. „Levharty, hyeny a buvoly bychom slyšeli řvát, ale tady slyšíme jen jediný zvuk: praskot pochodní, které div nezapálí celý prales.“

A Max Huber o několik kroků postoupil, sledován Llangou, kterého Khamis marně volal zpět.

Průvodce byl bezmocný, nevěděl, jak netrpělivého Francouze zadržet. Nechtěl ho ovšem nechat v nebezpečí samotného, a proto se už chystal za ním, ač to byla podle jeho soudu neodpustitelná smělost.

Náhle se zastavil, právě ve chvíli, kdy se ozval ostrý zvuk, podobající se pískání lokomotivy v ohlušujícím rachotu, který s přibližováním neustále sílil.

„Neztrácejme ani vteřinu a poběžme!“ vykřikl průvodce.

KAPITOLA III.

ZKÁZA KARAVANY

Max Huber, Llanga a Khamis uběhli za deset minut patnáct set metrů, které je dělily od tamarindového pahorku. Cestou se ani jednou neohlédli, aby zjistili, zda je domorodci nepronásledují. Nic se však nedělo. Z té strany byl naprostý klid, zatímco z druhé se planina plnila za ohlušujícího ryku zmateným hemžením. Když se oba muži s chlapcem vrátili do tábora, našli celou karavanu strnulou hrůzou.

Max Huber a Khamis ihned přiběhli k Johnu Cortovi a Urdaxovi, kteří stáli na padesát kroků před pahorkem.

„Sloní stádo!“ zvolal průvodce.

„Ano,“ odpověděl Portugalec. „Za čtvrt hodiny tu bude.“

„Pojďme honem do pralesa!“ navrhl John Cort.

„Prales je nezastaví,“ namítl Khamis.

„A co domorodci?“ zeptal se John Cort.

„Ty jsme nespatřili,“ odpověděl Max Huber.

„Ale nemohli přece prales opustit.“

„To jistě ne.“

Ve vzdálenosti asi jednoho kilometru se zřetelně objevil široký pruh stínů, který se rozprostíral do šíře několika set metrů. Byla to obrovská vlna, neuspořádaný šik, blížící se s ohlušujícím řevem k pahorku. Pružnou půdou se nesl těžký dusot, jehož chvění se projevovalo až u pat tamarindů. A ryk neustále sílil. Prudké výdechy a ryčné troubení vycházelo ze stovek chobotů jako hlasy naplno znějících trub.

Cestovatelé ve střední Africe právem srovnávali tento ryk s hlukem dělostřeleckého oddílu, ženoucího se největší rychlostí do bitvy. Lze si představit hrůzu každé karavany, která může být takovým stádem slonů rozdrcena.

A vrhne-li se na tábor několik set těchto zvířat, nelze ničím zastavit jejich nápor, jako nelze zastavit lavinu nebo tajfunovou vlnu, která vrhá lodi několik kilometrů do vnitrozemí.

Ačkoli je slonů tolik, nakonec asi vyhynou. Protože každý slon poskytuje asi za sto franků slonoviny, jsou tito tlustokožci nemilosrdně loveni (Dnes je africký slon přísně chráněn a odstřel je povolen jen za mimořádných okolností. – pozn. překl.).

Portugalec si mohl až dosud na této výpravě jen blahopřát a s ním i oba milovníci loveckého sportu. Na libyjském území bylo slonů ještě dost. V kraji Ubangi jsou oblasti, které sloni vyhledávají, milují lesy a bažinaté planiny. Žijí ve stádech, vedených většinou starým samcem. Urdax se svými průvodci lákal slony do kolových ohrad, lapal je do lovných jam a osamělá zvířata napadal přímo. Tentokrát měl dobrý lov, bez nebezpečí a bez námahy. Ale teď na zpáteční cestě se zdálo, že rozzuřené stádo, naplňující prostor svým řevem, rozdrtí celou karavanu na prach.

K organizování obrany proti útoku domorodců od kraje pralesa měl Portugalec čas. Ale co mohl dělat proti vpádu slonů? Z tábora by za několik vteřin zbyla jen tříšť a prach. Zbyla jediná možnost: zachránit se rozptýlením po kraji. Nezapomínejme, že rychlost sloního stáda je pozoruhodná. Ani kůň v plném trysku by je nepředhonil.

„Musíme utéci… okamžitě utéci!“ tvrdil Khamis Portugalci.

„Ano, utéci!“ zvolal Urdax.

Nešťastný obchodník ovšem pochopil, že to znamená přijít o všechen výtěžek výpravy.

Ten by však setrváním na místě stejně nezachránil. A chystat se k obraně byl holý nesmysl.

Max Huber a John Cort čekali na konečné rozhodnutí, ochotni podřídit se jakémukoli příkazu.

Stádo se zatím blížilo s takový hlukem, že už nebyla slyšet vlastní slova. Průvodce opakoval, že všichni musí okamžitě utéci.

„Ale kterým směrem?“ ptal se Max Huber.

„K pralesu!“

„A co domorodci?“

„Od slonů nám hrozí větší nebezpečí než od domorodců,“ řekl Khamis. Všichni čekali na Urdaxův rozkaz, ale Portugalec se stále nemohl rozhodnout.

Konečně zvolal:

„Vůz! Vůz! Schovejme ho za pahorek! Snad ho zachráníme.“

„Na to je už příliš pozdě,“ odpověděl průvodce.

„Udělej, co ti nařizuji!“ rozkázal mu Urdax.

„Jak?“

Voli totiž zpřetrhali provazy, nedali se nikým zadržet a vyděšeně se rozběhli proti stádu slonů, které je muselo rozdrtit jako mouchy.

Když to Urdax viděl, obrátil se k mužům karavany.

„Nosiči, sem!“ zvolal.

„Nosiči?“ opakoval Khamis. „Ti se už přece dávno rozutekli!“

„Zbabělci!“ zvolal John Cort.

Ano, všichni černoši utekli západním směrem; někteří s balíky, jiní se slonovinou. Utekli od svého pána nejen jako zbabělci, ale i jako zloději.

S těmito lidmi už nemohli počítat. Ti se nevrátí, najdou útočiště v nějaké vesnici. Z celé karavany zbyli jen Portugalec, průvodce, Francouz, Američan a mladý černoch.

„Vůz! Vůz!“ opakoval Urdax, který si umínil schovat vozidlo za pahorek. Khamis jen pokrčil rameny. Přece však poslechl a s pomocí Maxe Hubera a Johna Corta odtlačil povoz za pahorek pod stromy. Rozdělí-li se stádo před pahorkem na dva proudy, bude vůz zachráněn.

Tato práce si vyžádala několik minut. Když byli hotovi, bylo už na útěk do pralesa příliš pozdě. Khamis to vyjádřil dvěma slovy:

„Ke stromům!“

Nabízela se jim jediná možnost – vyšplhat do větví tamarindů a vyhnout se tak aspoň prvnímu náporu stáda.

Max Huber a John Cort napřed vylezli na vůz a vytáhli všechny zbylé náboje. Zajistili si tak možnost použít karabin, budou-li se muset proti slonům bránit. Šlo jim také o zbytek zpáteční cesty. S Portugalcovou a průvodcovou pomocí byli rychle hotovi. Průvodce si ještě vzal sekeru a plnou polní láhev. Snad se jim podaří cestou přes ubanžskou nížinu dosáhnout pobřežních obchodních stanic.

Kolik bylo teď hodin?

Jedenáct hodin sedmnáct minut.

Konstatoval to John Cort, když si posvítil zápalkou na hodinky. Jeho chladnokrevnost ho neopustila ani teď. Dovolovala mu posoudit situaci, podle jeho názoru velmi nebezpečnou a bezvýchodnou, narazí-li sloni na pahorek, místo aby se pustili k východu nebo k západu.

Nervóznější Max Huber si uvědomoval nebezpečí taky. Neustále obcházel vůz a pozoroval obrovskou vlnící se masu, která se stále výrazněji odrážela od pozadí oblohy.

„Tady bychom potřebovali dělostřelectvo,“ šeptal si.

Khamis nedal své pocity nijak najevo. Zachovával překvapivý klid Afričana s arabskou krví, která zvyšuje vnímavost a snižuje fyzickou bolest. Teď tu klidně čekal se dvěma revolvery za pasem a s puškou připravenou k výstřelu.

Portugalec nedokázal skrývat své zoufalství. Myslel spíš na nenahraditelnou škodu, kterou právě utrpěl, než na nebezpečí sloního vpádu. Naříkal, vyčítal a pronášel v rodném jazyce nejstrašnější kletby.

Llanga se držel při Cortovi a Maxu Huberovi. Dokud tu byli ti dva, nejevil žádný strach.

Ohlušující rachot se blížil s neslýchanou prudkostí. Troubení mohutných chobotů sílilo. Vzduchem se už nesl dech zvířat jako bouřkový vichr. Na vzdálenost čtyř až pěti set kroků vypadali tlustokožci v noční tmě jako strašné zvířecí zrůdy, jako apokalyptické příšery, jejichž choboty se svíjely jako tisíce hadů ve zběsilém hemžení.

Byl nejvyšší čas najít útočiště ve větvích tamarindů. Možná že si sloni Portugalce a jeho společníků nevšimnou a minou je.

Stromy stály na vrcholu návrší, vysokého asi dvacet metrů nad okolní krajinou. Tamarindy se podobají trochu ořešákům. Mají charakteristicky uspořádané větve a jsou příbuzné datlovníku. V různých afrických oblastech jsou zcela běžné.

Tady rostly tyto stromy těsně vedle sebe; jejich nižší větve se navzájem proplétaly, takže bylo možné přelézat z jednoho stromu nad druhý. Kmeny měly u paty přes metr v objemu. Byly však dostatečně pevné, aby odolaly slonímu náporu?

Kmeny byly až k prvním rozsochám větví zcela hladké. Koruny se větvily ve výši asi deseti metrů. Vzhledem k tloušťce kmenů by bylo velmi těžké vyšplhat se nahoru, kdyby Khamis neměl několik řemenů z nosorožčí kůže, kterými svazoval volské spřežení.

Urdax s Khamisem hodili jeden z řemenů přes větve a vyšplhali se po něm do koruny. Stejně použili řemenů i John Cort a Max Huber. Jakmile si sedli na větev, spustili konec řemenu Llangovi a vytáhli ho taky nahoru.

Stádo už bylo jen tři sta metrů daleko. Ve dvou třech minutách musí být u pahorku.

„Jsi spokojen, kamaráde?“ zeptal se ironicky John svého přítele.

„Zatím je to jen nečekané Johne!“

„Snad… Maxi, ale bude neobyčejné, jestliže z této záležitosti vyjdeme živi a zdrávi.“

„Ano…, bylo by rozhodně lepší, Johne, kdybychom útoku slonů nebyli vystaveni.“

„Je to neuvěřitelné, Maxi, jak my dva se často shodujeme,“ prohlásil John Cort.

To, co Max Huber odpověděl, John Cort už nemohl slyšet. V té chvíli se ozvalo zabučení plné hněvu a pak bolesti, které by rozechvělo i nejstatečnější srdce.

Urdax a Khamis rozhrnuli větve a spatřili, co se děje asi sto kroků od pahorku.

Voli, kteří z tábora utekli, mohli utíkat jen k pralesu. Ovšem tak pomalá zvířata tam nikdy nemohla doběhnout včas. Brzy se ocitla pod nohama první řady slonů a upadla. Z celého spřežení zůstalo jediné zvíře, které se naneštěstí uchýlilo pod tamarindy.

Opravdu naneštěstí, protože tlustokožci je pronásledovali a zastavili se tam. V několika minutách zbyly z vola jen potrhané cáry masa, krví zborcené kosti a krvavé trosky, rozšlapané mozolovitýma nohama s ocelově tvrdými nehty.

Pahorek byl obklopen rozzuřenými zvířaty. Uprchlíci na stromě se museli vzdát naděje na odchod.

V této chvíli byl povoz pochopitelně převrácen, rozbit, rozdrcen pod obrovskou váhou, která se napřela proti pahorku. Jako z rozbité dětské hračky nezbylo z vozu vůbec nic.

Z Portugalcových úst se vyrojily nové nadávky, které však stovky slonů vyděsily stejně málo jako výstřel z Urdaxovy pušky. Kulka zasáhla nejbližšího slona, právě když obtáčel chobot kolem stromu. Sklouzla však zvířeti po zádech, aniž vnikla do masa.

Max Huber a John Cort si vše dobře uvědomovali. I kdyby připustili, že neztratí jedinou ránu, že každá kulka najde svou oběť, nemohli si poradit s tolika zvířaty.

„Situace se trochu komplikuje,“ řekl John Cort.

„Dokonce se dá říci, že nabývá na pikantnosti,“ dodal Max Huber.

Pak se obrátil k Llangovi, který se o něho opíral.

„Nemáš strach?“ zeptal se ho.

„Ne, pane Hubere… s vámi ne…,“ odpověděl Llanga.

Bylo zřejmé, že sloni zahlédli ve větvích tamarindů to, co zbylo z celé karavany.

Zadní řady slonů se tlačily na přední a kruh kolem pahorku se zužoval. Asi tucet zvířat se stavělo na zadní nohy a pokoušelo se dosáhnout na nejnižší větve. Naštěstí se jim to nepodařilo.

Současně zazněly čtyři výstřely z karabin. Čtyři výstřely nazdařbůh, protože v té tmě pod hustými větvemi tamarindů nebylo možné mířit.

Ozvalo se ještě mocnější troubení, ještě zuřivější ryk. Nezdálo se, že by byl některý ze slonů zasažen smrtelně. Ostatně o čtyři slony méně by stejně nic neznamenalo.

Sloni se však svými choboty nepokoušeli jen o nejnižší větve. Obtočili jimi i kmeny stromů a zároveň se do nich mohutnými těly vzepřeli. Ač byly tamarindy u paty dost silné, že je sloni nemohli vyvrátit i s kořeny, přesto se velmi zachvívaly a zdálo se, že tlak nevydrží.

Ozvaly se znovu rány – tentokrát dvě – vystřelené Portugalcem a průvodcem. Strom se po nich otřásl tak, že oba střelci div nespadli.

Francouz a jeho přítel dosud nevystřelili, ač byli připraveni.

„K čemu by to bylo?“ řekl John Cort.

„Ano, šetřme střelivem,“ odpověděl Max Huber, „abychom si nemuseli později vyčítat, že jsme tu promrhali všechny náboje.“

Tamarind s Urdaxem a Khamisem se tak otřásl, že po celé délce praskal. Nebude-li vyvrácen z kořene, zlomí se. Sloni zaútočili na strom kly a obtočili ho choboty až ke kořenům.

Zůstat na stromě třeba jen minutu znamenalo nebezpečí pádu na zem.

„Pojďme!“ zvolal průvodce na Urdaxe a pokoušel se přelézt na sousední strom.

Portugalec však ztratil hlavu a střílel beze smyslu z karabiny i z revolverů.

Střely ovšem jen klouzaly po tvrdé kůži slonů jako po aligátořím krunýři.

„Pojďme!“ opakoval Khamis.

Ve chvíli, kdy se tamarind prudce zakymácel, podařilo se Khamisovi zachytit se větve stromu, na němž seděli Max Huber, John Cort a Llanga. Tam nebyli v takovém nebezpečí jako na stromě napadeném slony.

„Urdaxi!“ zvolal John Cort.

„Nechtěl jít se mnou!“ řekl průvodce. „Neví, co dělá.“

„Vždyť ten nešťastník spadne!“

„Tam ho nemůžeme nechat,“ řekl Max Huber.

„Musíme ho sem přenést proti jeho vůli!“ dodal John Cort.

Bylo ale pozdě. Tamarind s posledním zapraskáním padl k patě pahorku.

Nikdo už neviděl, co se s Portugalcem stalo. Jen jeho poslední výkřiky prozradily, že zemřel pod nohama slonů.

„Nešťastník!“ zašeptal John Cort.

„Však to čeká i nás,“ řekl Khamis.

„To by bylo mrzuté,“ prohlásil chladně Max Huber.

„Jsem zase téhož mínění, Maxi,“ řekl John Cort.

Sloni dupali na pahorku a vráželi do stromů, které se zmítaly jak ve vichřici. Byla tu nějaká možnost opustit tamarindy před jejich vyvrácením? A i kdyby se odvážili slézt a utéci na planinu, mohli by slonům uniknout? A našli by v džungli vůbec nějaké útočiště? I kdyby je tam sloni nepronásledovali, padli by do rukou neméně zuřivých domorodců.

Ale zdravý rozum jim velel dát nejistému nebezpečí přednost před nebezpečím jistým.

Strom se otřásal dál a v jeho jednom rozkyvu se několika slonům podařilo zachytit choboty spodní větve. Otřesy byly tak prudké, že průvodce a jeho společníci byli málem setřeseni. Max Huber se bálo Llangu. Levou paží ho držel a pravou se chopil větve. Za chvíli buď povolí kořeny, nebo se zlomí kmen. Ale pád z tamarindu znamená smrt, jakou našel Urdax.

Pod prudkými a stále častějšími nárazy kořeny konečně povolily, země se vybortila a strom si spíš lehl, než padl na pahorek.

„Do pralesa! Do pralesa!“ vykřikl Khamis.

Na straně, kde koruna tamarindu padla na zem, sloni ustoupili a uvolnili tak místo. Průvodce byl po svém výkřiku ihned na nohou. Ostatní učinili totéž a dali se okamžitě na útěk.

Sloni se obořili na zbylé stojící stromy a uprchlíků si nevšímali. Max Huber s Llangem v náručí prchal ze všech sil. John Cort se mu držel po boku, připraven převzít jeho břemeno nebo vystřelit na prvního slona ze stáda, který se mu octne v dostřelu.

Uběhli sotva kilometr, když se asi tucet slonů oddělilo od stáda a počalo je pronásledovat.

„Odvahu! Odvahu!“ křičel Khamis. „Udržme si svůj náskok! Dorazíme tam!“

Ale Llanga vycítil, že je Max Huber už velmi unaven.

„Pusťte mě! Pusťte mě, pane Hubere. Mám dobré nohy. Pusťte mě!“ Max Huber ho neposlouchal a snažil se nezůstávat pozadu.

Uběhli další kilometr, aniž se tlustokožci nějak viditelně přiblížili. Rychlost prchajících však neustále klesala. Při tom zběsilém úprku sotva popadali dech. Prales však byl už jen několik kroků daleko. A v něm pravděpodobně ne-li určitě – jejich spása. Do hustého podrostu obrovská zvířata vniknout nemohla.

„Rychle! Rychle!“ opakoval Khamis. „Dejte mi Llangu, pane Hubere!“

„Ne Khamisi…, vydržím až do konce!“

Jeden ze slonů se k nim přiblížil už na padesát kroků. Slyšeli jeho troubení, cítili jeho horký dech. Země se pod jeho širokými tlapami v ostrém klusu třásla. Ještě minutu a dožene Maxe Hubera, který svým společníkům už nestačil.

Tu se John Cort zastavil, obrátil, zalícil karabinu a vystřelil. Zřejmě slona zasáhl na pravém místě. Kulka mu projela srdcem a zasažené zvíře padlo.

Ostatní zvířata dorazila za chvilku k tělu ležícímu bezvládně na zemi. To byla přestávka, které museli využít.

Když totiž sloni porazili poslední strom na pahorku, pustilo se celé stádo za svým předvojem a v sevřených řadách se řítilo k pralesu.

Na planině ani v korunách stromů se už neukázal ani jediný plamen.

Celý obzor byl v naprosté tmě.

„Odvahu! Odvahu!“ opakoval Khamis.

Před sebou měli prales už jen na sto kroků, ale sloni byli čtyřicet kroků za nimi.

S největším úsilím a z pudu sebezáchovy to dokázali. Khamis, Max Huber a John Cort se vrhli mezi první stromy pralesa a napůl mrtví padli v husté trávě na zem.

Stádo se snažilo proniknout za okraj džungle. Stromy tam ale rostly tak hustě, že si sloni cestu prorazit nemohli. Marně natahovali choboty mezi kmeny, marně se zadní řady tlačily na přední. Ubanžský prales byl pro tlustokožce nepřekonatelnou překážkou.

KAPITOLA IV.

JEDINÉ, CO MOHLI UDĚLAT

Byla skoro půlnoc. Uprchlíci zůstali šest hodin ve tmě, která byla stejně hluboká na planině jako v pralese. Šest dlouhých hodin plných obav a nebezpečí. Prozatím byli všichni zachráněni. Hrozilo jim však nové nebezpečí. Neobjeví se za svítání na okraji pralesa znovu ty tajemné ohně? Nemohli přece pochybovat o tom, že se na těchto místech utábořil nějaký domorodý kmen! Neměli se právem obávat útoku, proti němuž by byla každá obrana marná?

„Buďme ve střehu!“ řekl průvodce, jakmile popadl dech po vysilujícím běhu, a když Francouz a Američan byli už s to mu odpovědět.

„Buďme ve střehu!“ opakoval John Cort, „a připravme se k odražení každého útoku. Domorodci nemohou být daleko… Tady je ještě zbytek ohniště se žhavým popelem!“

Opravdu. Pět šest kroků od nich žhnuly pod stromem ještě uhlíky narudlým světlem.

Max Huber vstal a s karabinou v ruce vklouzl do křoví. Khamis a John Cort s úzkostí naslouchali, hotovi jít v případě potřeby za ním.

Max Huber byl pryč sotva pár minut. Nespatřil nic podezřelého, neslyšel nic, co by v něm vyvolalo obavy z bezprostředního nebezpečí.

„Tahle část pralesa je nyní pustá,“ řekl. „Je jasné, že černoši odtud odešli.“

„Možná že utekli, když viděli slony řítit se k okraji pralesa,“ mínil John Cort.

„Snad,“ řekl Khamis. „Ohně, které jsme s panem Huberem viděli, zhasly právě ve chvíli, kdy sem od severu dolehlo troubení slonů. Byla v tom opatrnost, nebo strach? Vždyť se domorodci museli cítit v pralese v bezpečí! Tohle dobře nechápu…“

„Nelze si to vysvětlit a teď taky není vhodná doba na vysvětlování,“ řekl Max Huber. „Počkejme do rozednění. Přiznám se, že mi dá velkou námahu zůstat vzhůru. Oči se mi proti mé vůli zavírají.“

„Tohle není právě vhodná doba ke spaní, Maxi,“ řekl John Cort. „Spánek však není sluha, nýbrž pán. Dobrou noc!“

Max Huber za chvíli už ležel u paty stromu, ponořen do hlubokého spánku.

„Lehni si tady, Llango,“ řekl John Cort. „Já budu s Khamisem do rána hlídat.“

„Na to stačím sám, pane Corte,“ odpověděl průvodce. „Jsem na to zvyklý a radím vám, abyste napodobil svého přítele.“

Llanga si lehl vedle Maxe Hubera. John Cort to chtěl vydržet a asi čtvrt hodiny si ještě povídal s průvodcem. Hovořili o nešťastném Portugalci, k němuž Khamis za dlouhá léta přilnul a jehož dobré vlastnosti mohli oba přátelé výpravy ocenit.

„Ten nešťastník ztratil hlavu,“ opakoval Khamis, „když ho ti zbabělí nosiči okradli a opustili…“

„Ubožák!“ zašeptal John Cort.

To byla jeho poslední slova. Zmožen únavou natáhl se do trávy a usnul.

Khamis, naslouchaje nejmenšímu šustotu a s karabinou na dosah ruky, pátral v hluboké tmě a často vstával, aby prozkoumal hustý podrost dole a koruny stromů nahoře. V případě nutné obrany byl připraven vzbudit své společníky. Tak hlídal až do prvního zásvitu dne.

Čtenář si už jistě všiml různých charakterů obou přátel, Francouze i Američana.

John Cort byl vážný a praktický muž, což jsou obvyklé vlastnosti lidí z Nového světa. Narodil se v Bostonu, a ač byl původem Yankee, měl jen yankeeské dobré vlastnosti. Velmi se zajímalo geografické a antropologické otázky, ale nejvíc se zabýval studiem lidských ras. Vynikal velkou odvahou a pro své přátele byl ochoten obětovat vše.

Max Huber zůstával Pařížanem i v dalekých krajích, kam ho náhoda zavedla. Vyrovnal se Johnu Cortovi srdcem i hlavou. Neměl však tak praktického ducha a žil spíše „v poezii“, kdežto John Cort „v próze“. Povaha nutila Hubera vyhledávat všechno neobvyklé, a byl schopen největší smělosti, jen aby ukojil svou fantazii. Jeho opatrný přítel ho však držel na uzdě. Cortovy šťastné zásahy při nejrůznějších příležitostech se uplatňovaly od samého odjezdu z Librevillu.

Poblíž tohoto hlavního města je osada s německými, anglickými a americkými obchodními stanicemi. A právě tam se před šesti lety poznali Max Huber a John Cort a navázali pevné přátelství. Jejich rodiny měly značnou finanční účast v americké obchodní stanici, kde zaujímaly významné postavení. Stanice měla velké úspěchy v obchodě se slonovinou, s arašídovým olejem, s palmovým vínem a různými jinými produkty země. Obchodovala taky s ořechy guru a s habešskou kávou, která se vyváží na americké i evropské trhy.

Před třemi měsíci si Max Huber a John Cort usmyslili, že navštíví kraj východně od Francouzského Konga a Kamerunu. Jako odvážní lovci se neváhali připojit ke karavaně, která měla odejít z Librevillu právě do kraje za řekou Bahral-Abjadem, kde se to slony přímo hemžilo. Měli tak dojít až do Barghimi a Dárfúru. Oba se znali s vůdcem karavan, Portugalcem Urdaxem, který pocházel z Luangy a byl právem pokládán za zdatného obchodníka.

Přestože byl Urdax členem Svazu lovců slonoviny, neměl onu špatnou pověst většiny členů Svazu, kteří pod záminkou lovu slonů hromadně vybíjeli vesnice domorodců. Jistý cestovatel právem prohlásil, že každý sloní kel je zbrocen lidskou krví.

Francouz i Američan mohli bez obav přijmout Urdaxovu společnost a stejně i společnost Khamise, který nikdy nezklamal ve své oddanosti i přičinlivosti.

Výprava byla, jak už víme, úspěšná. John Cort a Max Huber snášeli s neobyčejnou odolností všechny útrapy výpravy. Snad trochu zhubli, ale vraceli se dokonale zdraví, když jim nešťastná náhoda cestu domů překazila. Teď jim chyběl vůdce karavany a do Librevillu měli ještě patnáct až šestnáct set kilometrů daleko.

Ubanžský prales, k jehož okraji dorazili, byl pralesem v pravém slova smyslu. Byl součástí obrovské oblasti džunglí, která se táhne od poříčí Konga až k pramenům Nilu a Zambezi.její rozloha není dosud přesně změřena, ale pravděpodobně je dvakrát větší než rozloha Francie.

Víme, že Portugalec Urdax se nechtěl pouštět džunglí, hodlal ji obejít západním směrem, jak by byl taky jeho povoz mohl proniknout tím bludištěm? Raději si chtěl cestu o několik dní prodloužit. Bylo to snadnější, a nadto by se dostal k pravému břehu Ubangi, odtud už bylo snadné dorazit do obchodní stanice.

Teď se však situace zcela změnila. S nosiči zmizel i celý náklad. Čtyřčlenný zbytek karavany neměl ani vůz s potahem, ani žádné potřeby k táboření. Tři muži a chlapec měli bez dopravních prostředků překonat půldruhého tisíce kilometrů, které je dělily od atlantského pobřeží.

Co teď udělají? Vrátí se na cestu určenou Urdaxem, nebo se pokusí proniknout pěšky pralesem?

Tuto důležitou otázku musí napřed promyslet, a pak rozhodnout. A to hned, jakmile se Max Huber a John Cort probudí.

Khamis držel hlídku celou noc. Žádná příhoda však nevyrušila spáče ze sna, nehrozil žádný noční útok. Průvodce několikrát vyšel s revolverem v ruce na padesát kroků od tábořiště.jakmile zaslechl nějaký zvuk, který vzbudil jeho pozornost, prodíral se houštím na výzvědy. Byl to však praskot suché větve, mávnutí křídel velkého ptáka ve větvích, dupot nějakého přežvýkavce v okolí tábora a temné hučení pralesa, když noční vítr pronikl korunami stromů.

Jakmile oba přátelé otevřeli oči, byli ihned na nohou.

„Co domorodci?“ ptal se John Cort.

„Vůbec se neobjevili,“ odpověděl Khamis.

„Nenechali tu po sobě nějaké stopy?“

„To je možné, pane Corte, hlavně při okraji džungle…“

„Pojďme se podívat!“

Všichni tři, sledováni Llangem, vyklouzli na planinu. Třicet kroků od pralesa bylo stop dost. Četné otisky nohou, zdupaná tráva kolem stromů, napůl spálené smolné louče a popel v ohništi, z něhož ještě létaly jiskry. Ale pod stromy a na stromech ani jediná lidská bytost, ač před pěti šesti hodinami osvětlovaly celé okolí pohyblivé plameny.

„Odešli…,“ řekl Max Huber.

„Nebo se jen vzdálili,“ odpověděl Khamis. „Nezdá se mi však, že se máme čeho bát…“

„Jestliže se domorodci vzdálili,“ připomněl John Cort, „sloni si z nich příklad nevzali.“

Skutečně. Obrovští tlustokožci se stále potloukali podél pralesa. Někteří se dokonce pokoušeli prorazit přehradou stromů nebo ji strašnými nárazy povalit. Co se skupiny tamarindů týče, ty všechny ležely na zemi a pahorek bez svého zastínění byl jen malou vyvýšeninou nad svým okolím.

Na průvodcovu radu se John Cort a Max Huber moc neukazovali. Doufali, že sloni odtud odejdou.

„Pak se budeme moci vrátit do tábora,“ řekl Max Huber, „a sebrat vše, co tam zbylo… Aspoň několik konzerv a trochu střeliva.“

„A pohřbíme důstojně nešťastného Urdaxe,“ dodal John Cort.

„Na to nemůžeme pomýšlet, pokud budu sloni u pralesa,“ mínil Khamis.

„A co se věcí týče, ty jsou určitě rozdupány do beztvarých trosek.“

Průvodce měl pravdu. A protože sloni neměli zřejmě v úmyslu odejít, nezbývalo, než se vrátit k doutnajícímu ohništi a rozhodnout se, co dál.

Khamis, John Cort, Max Huber a Llanga se tam tedy vrátili.

Cestou se Maxu Huberovi šťastně podařilo skolit krásný kus, který jim zajistil potravu na tři dny.

Byla to antilopa, samec se spirálově stočenými rohy, s hrudí a hřbetem pokrytým hustou kožešinou. Kulka zasáhla zvíře ve chvíli, kdy se snažilo zmizet v křoví.

Antilopa vážila dobře sto padesát kilogramů. Když ji Llanga viděl padnout, rozběhl se k ní jako mladé štěně. Tak těžký úlovek samozřejmě neunesl. Ostatní mu museli jít na pomoc.

Průvodce, který se v takové práci vyznal, zvíře nožem vyvrhl a odřízl použitelné části, které hned odnesl k ohništi. John Cort hodil na žhavé uhlíky suché dříví, které v několika minutách vzplanulo, jakmile se vytvořil žhavý podklad. Khamis vložil na oheň několik řízků chutného masa.

O konzervách a sucharech, kterých bylo v karavaně několik beden, nemohla už být řeč, protože většinu zásob odnesli nosiči. Naštěstí si může být lovec ve zvěřinou bohatých lesích střední Afriky jist, že bude mít jídla vždy dost, spokojí-li se jen pečeným masem.

Je ovšem pravda, že malá skupinka měla málo střeliva. John Cort, Max Huber i Khamis měli sice přesné karabiny a revolvery, které jim při obratném zacházení mohly prokázat platné služby, ale potřebovali plné krabice nábojů. Ačkoli si před odchodem od vozu naplnili kapsy náboji, napočítali teď pouhých padesát patron. To byla jistě slabá zásoba, zvlášť budou-li nuceni bránit se šelmám nebo domorodcům na cestě k Ubangi, dlouhé šestnáct set kilometrů. Od řeky se už budou moci zásobovat bez potíží ve vesnicích, na misijních stanicích a na lodích, které plují po přítocích Konga.

Když se nasytili antilopím masem a osvěžili průzračnou vodou z potůčku, počali se radit, co dál.

První se vyjádřil John Cort.

„Khamisi, až dosud byl naším vůdcem Urdax. Byli jsme vždy připraveni řídit se jeho radami, protože jsme mu důvěřovali. Vy v nás svou odvahou a zkušeností budíte stejnou důvěru. Řekněte nám svůj názor na naši situaci a my vám dáme jistě za pravdu.“

„Samozřejmě,“ dodal Max Huber. „Mezi námi nedojde nikdy ke sporům.“

„Vy znáte tento kraj, Khamisi,“ pokračoval John Cort. „Dlouhá léta jste tudy vodil karavany. Odvolávám se na vaši oddanost a na věrnost. Vím, že máte obě tyto vlastnosti v nejvyšší míře…“

„Pane Corte, pane Hubere, můžete se na mne spolehnout,“ odpověděl průvodce.

A stiskl podávané ruce obou přátel i malého chlapce.

„Jaký je váš názor?“ ptal se John Cort. „Máme se vzdát Urdaxova plánu na obejití džungle, nebo ne?“

„Musíme ji projít,“ odpověděl bez zaváhání Khamis. „Vyhneme se tím nebezpečným setkáním. Divá zvěř tam snad je, ale domorodci ne. Ti se nikdy neodvažují dovnitř. Mnohem větší nebezpečí by nás čekalo na planině, především od kočovných kmenů. Pralesem karavana se spřežením nepronikne, ale pěší skupina si průchod najde. Opakuji, že zamíříme-li k jihozápadu, můžeme dojít přímo k vodopádům Zongo.“

Tyto vodopády přehrazují tok Ubangi v ohbí řeky, kde se její směr mění od západu k jihu. A právě tam se táhne prales svým posledním výběžkem. Od vodopádu stačí jen projít planinou podle rovníku. Tímto krajem procházejí četné karavany a je tam i častější možnost doplnit si zásoby potravin.

Khamisův názor byl docela rozumný. Jím navrhovaná cesta měla mimo jiné zkrátit pochod k Ubangi. Jediným problémem byly překážky, které se mohly v hloubi pralesa naskytnout. Se schůdnými stezkami nemohli cestující počítat. Nanejvýš s pěšinami divokých zvířat, buvolů a jiných těžkých savců. Půda tam bude jistě pokryta křovisky, takže budou muset použít sekery. Průvodce však měl jen malou sekyrku a jeho společníci pouze kapesní nože. Nicméně doufali, že se cestou příliš nezdrží.

Když uvážili všechny tyto okolnosti, John Cort už dále nenaléhal. Při pomněl jen, že bude obtížné orientovat se pod stromy, kterými slunce nepronikne ani v poledne. Ale o to se nemuseli starat.

Je známo, že Číňané a někteří indiáni z Divokého západu mají zvláštní instinkt, podobný pudu divokých zvířat, který jim umožňuje řídit se spíš sluchem a čichem než zrakem a určovat směr podle jistých znaků. A Khamis měl právě tento instinkt vyvinut v nejvyšší míře. Mnohokrát to už prokázal. Američan a Francouz se mohli do určité míry spolehnout na tuto jeho spíš fyzickou než duševní schopnost, vylučující jakékoli bloudění a ztrátu orientace.

Na ostré námitky proti pochodu džunglí odpověděl průvodce takto:

„Pane Corte, vím, že místo stezky najdeme jen křovinatý podrost, stářím padlé stromy a celou řadu nesnadno zdolatelných překážek. Uvědomte si však, že prales je zavlažován řekami, které se vlévají do Ubangi…“

„Jako třeba ten potok, tekoucí na západ od pahorku s tamarindy…,“ dodal Max Huber. „Míří přece k pralesu, tak proč by se neměl změnit v řeku? V tom případě bychom si postavili prám… svázali k sobě několik kmenů…“

„Ne tak rychle, příteli!“ zarazil ho John Cort. „Dáváš se už unášet ve své fantazii proudem řeky, která existuje jen ve tvé představivosti…“

„Pan Huber má pravdu,“ řekl Khamis. „Na západě přijdeme k řece, která se vlévá do Ubangi.“

„Správně,“ souhlasil John Cort. „My však ty africké řeky známe! Jsou většinou nesplavné.“

„Ty vidíš jen obtíže, Johne,“ řekl Max Huber.

„Je lepší vidět je dříve než později, drahý Maxi!“

John Cort měl pravdu. Africké řeky neskýtají cestujícím takové výhody jako řeky americké, asijské a evropské. Jsou mezi nimi čtyři veletoky: Nil, Zambezi, Kongo a Niger, cestu do vnitrozemí však umožňují velmi málo. Mají mnohem méně vody než jiné řeky a už v krátké vzdálenosti od ústí nejsou pro lodi splavné. Přehrazují je mělčiny, peřeje a vodopády. V tom je jeden z důvodů, proč Afrika tak dlouho vzdorovala snahám objevitelů.

Námitky Johna Corta byly tedy oprávněné a Khamis je musel uznat. Celkem však nebyly tak výrazné, aby se museli průvodcova plánu vzdát, zvláště když jim přinášel i skutečné výhody.

„Dojdeme-li k nějaké řece,“ prohlásil Khamis, „poplujeme po ní tak dlouho, dokud nenarazíme na nějakou překážku… Budeme-li ji moci obejít, obejdeme ji… V opačném případě budeme pokračovat v cestě pěšky…“

„Já se nijak proti vašemu návrhu nestavím, Khamisi,“ řekl John Cort, „a myslím, že uděláme nejlépe, když zamíříme k Ubangi podle některého z jejich přítoků, půjde-li to.“

Po tomto dohovoru nezbývalo, než vyřknout konečné slovo.

„Na cestu!“ zvolal Max Huber.

Jeho společníci tuto výzvu opakovali.

Maxu Huberovi se plán v podstatě velmi zamlouval. Líbilo se mu pustit se do tohoto obrovského pralesa, dosud neprobádaného a sotva neproniknutelného… Možná že se tam konečně setká s něčím mimořádným, co po tři měsíce marně hledal při horním toku Ubangi!

KAPITOLA V.

PRVNÍ DEN POCHODU

Bylo osm hodin, když John Cort, Max Huber, Khamis a černý chlapec zamířili k jihozápadu.

V jaké vzdálenosti narazí na řeku, podle níž chtějí dojít až k Ubangi? To nemohl nikdo z nich říci. A nestočí se vodní tok, táhnoucí se od pahorku k pralesu, k západu? Neteče podle okraje pralesa místo jeho středem? A nebude jeho koryto zataraseno překážkami, balvany nebo peřejemi, takže nebude splavné? To byla velká neznámá. A je džungle vůbec prostupná? Jestliže v tom zeleném bludišti stromů nejsou žádné stezky ani průchody, proražené v podrostu zvířaty, pak si budou muset pěší poutníci razit cestu železem a ohněm. Najde Khamis se svými společníky v končinách navštěvovaných čtvernožci vydupanou trávu, zpřetrhané liány a volnou cestu?

Llanga běžel jako hbitá fretka vpředu, ačkoli mu John Cort nařídil, aby se příliš nevzdaloval. I když ho však občas ztratili z očí, stále slyšeli jeho pronikavý hlas:

„Tudy! Tudy!“

Všichni tři za ním vždy zamířili a řídili se stopami, které za sebou zanechal.

Když se museli v tomto zeleném masivu orientovat, velmi jim pomáhal průvodcův instinkt. Slunce ostatně toho dne zářilo a mezerami v klenbě stromových korun mohli cestující určovat jeho polohu. V měsíci březnu kulminovalo v poledne téměř v zenitu, který na této zeměpisné šířce leží ve světovém rovníku.

Kmeny stromů však byly stále hustší, takže pod nimi vládlo pološero. Za zatažené oblohy tu musela být téměř tma. V noci bylo temno tak husté, že jakýkoli pochod byl nemožný. Je ovšem pravda, že Khamis měl v úmyslu odpočívat mezi soumrakem a svítáním pod nějakým mohutným stromem, který by je v případě deště chránil. Oheň hodlal rozdělávat jen na upečení masa zvířat, která zastřelí. Ač se v pralese s domorodci asi nesetkají – jejich stopy našli jen v táboře u okraje pralesa -, bude lepší neprozrazovat svou přítomnost září ohně. Ostatně k upečení masa jim stačilo jen několik žhavých větví v popelu. A zimy se v této roční době bát nemuseli. Karavana už při přecházení planiny velmi trpěla vedrem. Teplota vystupovala neobvykle vysoko. V obrovském pralese však před ní budou všichni spíš chráněni. A v noci, vyčerpaní denním vedrem, budou za suchého počasí spát pod širým nebem.

Nejvíc se museli bát právě dešťů, neboť v těchto krajích jsou všechna roční období deštivá.

Tato část pralesa, svažující se k břehům Ubangi, nebyla dosud bažinatá, jak tomu asi bude dál na jih. Pevná půda byla pokryta vysokou trávou, která, pokud nebyla zdupána nohama zvířat, ztěžovala a zpomalovala pochod.

„Škoda že do džungle nemohli vniknout naši sloni,“ poznamenal Max Huber. „Byli by zpřetrhali liány, zpřelámali křoviska a vydupali nám stezku…“

Khamis však středo africké pralesy znal, protože jimi několikrát mezi Kongem a Kamerunem prošel. Je proto pochopitelné, že nebyl nikdy na rozpacích, měl-li určit různé druhy lesních rostlin, které v pralese rostly.

Ale ani bohatství rostlinné říše si nijak v růstu nepřekáží. Dokonce i povoz by tudy projel, nebýt na stopu širokých lián, natažených mezi kmeny stromů. Byla to nekonečná lana, obtáčející se kolem kmenů jako hadi. Na všech stranách se táhly nepředstavitelné řetězce, souvislé girlandy mezi podrostem a korunami. Všechny větve byly navzájem spojeny. Ani jeden kmen nebyl ušetřen dlouhých rostlinných pout, z nichž některá spadala až na zem jako rostlinné stalaktity. Kůra stromů byla pokryta hustým mechem, v němž se to hemžilo nejrůznějším hmyzem se zlatými křídly. I z nejmenšího trsu zeleně stoupal koncert bzučení, cvrlikání a zpěvu, linoucí se odevšad od rána do večera. K tomu křik nejrůznějších opic, skřeky šedě zbarvených paviánů, babuinů s černou kožešinou, makaků a šimpanzů, mandrilů a goril, nejsilnějších a nejnebezpečnějších z afrických opic. Až dosud se skupiny opic neprojevovaly nijak
nepřátelsky. Snad byli Khamis a jeho druhové první lidé, které opice v tomto pralese spatřily. Bylo opravdu možné, že se sem lidská bytost dosud neodvážila. Proto opičí národ projevoval spíš zvědavost než zlost. Na jiných místech Konga nebo Kamerunu tomu tak nebylo, tam člověk pronikl už dávno. Lovci slonoviny, kterým pomáhají stovky domorodců i cizích lupičů, se už nepodivují tlupám opic, dlouholetým svědkům zločinů těchto banditů, kteří nešetří ani lidského života.

Po polední přestávce se cestující zastavili znovu v šest hodin večer. Cesta jim přinesla spousty obtíží při pronikání nerozpletitelnou směsicí lián. Prosekávání průchodu si vždy vyžádalo nesmírnou námahu. Ale na značné části cesty mohli využít stezek navštěvovaných buvoly, z nichž některé v podrostu zahlédli. Mnozí byli neobyčejně velcí.

Tito přežvýkavci jsou obávanou zvěří. Mají strašnou sílu a lovci si při lovu musí dávat velmi dobrý pozor. Nejlepší způsob skolení je zasáhnout buvola mezi oči, ovšem ne příliš nízko, aby byl zásah smrtelný.

John Cort a Max Huber však neměli možnost ověřit si svou obratnost na buvolech, kteří se drželi mimo dostřel. Ostatně antilopího masa měli dost, a nadto museli šetřit střelivem. Během cesty směli vystřelit jen tehdy, když bylo nutno doplnit zásoby.

Khamis dal pokyn k zastavení na malé světlině. Stál tam asi padesát metrů vysoký strom, převyšující okolní porost, druh afrického bavlníku, jehož kořeny se obloukovitě zdvihají nad zem, takže se lze pod nimi skrýt.

„Postel je připravena!“ zvolal Max Huber. „Nemá sice pérovou matraci, zato ale bavlněnou žíněnku.“

Rozdělali si oheň. Večerní jídlo se navlas podobalo rannímu i polednímu. Naneštěstí už neměli suchary, které jim během výpravy nahrazovaly chleba. S tím se těžko smiřovali. Museli se spokojit jen s pečení, která však jejich chuť plně uspokojila. Než se po jídle uložili pod kořeny bavlníku, řekl John Cort průvodci:

„Nemýlím-li se, šli jsme stále jihozápadním směrem.“

„Ano,“ potvrdil Khamis. „Stejným směrem jako slunce. Pokaždé, když jsem je zahlédl, ověřil jsem si náš směr.“

„Kolik kilometrů jsme podle vašeho odhadu dnes ušli?“

„Šestnáct až dvacet, pane Corte. Půjde-li to tak dál, dosáhneme za necelý měsíc břehů Ubangi.“

„Dobrá,“ pokračoval John Cort. „Ale neměli bychom počítat s nepříznivými podmínkami?“

„Stejně jako s příznivými,“ dodal Max Huber. „Kdo ví, zda nepřijdeme k nějaké řece, po níž bychom se mohli bez námahy plavit?“

„Zatím se mi to nezdá, Maxi.“

„To proto, že jsme se nedostali ještě dost daleko na západ,“ řekl Khamis.

„Byl bych velmi překvapen, kdyby zítra nebo pozítří…“

„Dělejme, jako bychom nemohli řeku využít,“ radil John Cort. „Ostatně třicetidenní cesta, nepřinese-li větší potíže než dnešní první den, nemůže tak zkušené africké lovce, jako jsme my, polekat.“

„A já se obávám, že tento tajemný prales nechová vůbec žádné tajemství.“

„Tím lépe, Maxi.“

„Tím hůře, Johne! A teď, Llango, honem spát!“

„Ano, pane Hubere,“ odpověděl chlapec, kterému se už zavíraly oči únavou z dlouhé cesty, na níž nezůstával nikdy pozadu.

Museli ho odnést pod kořeny a uložit ho tam na nejlepším místě.

Průvodce se nabídl, že bude celou noc hlídat. Jeho společníci s tím přirozeně nesouhlasili. Rozhodli, že se budou po třech hodinách střídat, ač v okolí světliny nebylo zřejmě nic nebezpečného. Ale opatrnost velela být až do svítání na stráži.

První hlídku u vyhaslého ohniště měl Max Huber. Khamis a John Cort se natáhli na bílé chmýří spadlé ze stromu. Max Huber se s nabitou karabinou při ruce opřel o jeden z kořenů a vychutnával příjemný noční klid. V hlubinách džungle všechny zvuky utichly.. Ve větvích se ozývalo jen pravidelné oddechování spících stromů. Světlo měsíce, stojícího vysoko v zenitu, pronikalo škvírami v listí a rozhazovalo po zemi stříbrné pruhy.

Max Huber byl velmi vnímavý ke kouzlu přírody, a teď si je plně vychutnával. Hluboce se zasnil, ale nespal.

Napadlo ho, zda je nutné chodit za odhalením posledního tajemství zeměkoule až na póly. Proč se pokoušet o dobytí pólů za cenu nejhroznějších nebezpečí a s nutností překonávat nejobtížnější překážky? Co to přinese? Vyřešení nějakého meteorologického, elektrostatického nebo magnetického problému? Nebude důsledkem objevu jen několik dalších jmen v seznamu obětí severního a jižního pólu? Nebylo by užitečnější a zajímavější místo průzkumu arktických a antarktických krajů probádat nekonečné prostory pralesů a zvítězit nad jejich divokou nepřístupností? Proč nemá nikdo odvahu pustit se do neznáma? A nebyli snad naši předkové v právu, když si své lesy zabydlili satyry, dryádami, rusalkami a vílami? Lze přece očekávat, že tyto obrovské lesní prostory skrývají dosud neznámá zvířata, přizpůsobená k životu v tomto prostředí. Což se ve starověku neskrývaly v zaalpské Galii (V dnešní Francii
– pozn. překl.) polodivoké kmeny Keltů, Germánů a Ligurů? A nebyly to snad lesy, do nichž se římská moc dostávala jen s největší námahou?

Tak snil Max Huber.

Což právě těmto africkým rovníkovým pralesům neposuzují legendy bytosti dokonalejší než člověk, bytosti téměř bájné? Což ubanžský prales nesousedí na východě s oblastí kmene Ňam-Ňam, kde prý žijí lidé s ocasem? Což se Henry Stanley nesetkal s dobře rostlými, sotva metr vysokými trpaslíky?

Unášen svou obrazotvorností a touhou po něčem mimořádném, došel Max Huber k přesvědčení, že i v ubanžské džungli jsou dosud neznámí lidé, o nichž národopisci nemají ani ponětí.

Dostal se až k vědeckofantastickým úvahám a na svou úlohu strážce pozapomínal. A náhle, dříve než se mohl vzchopit k obraně, položila se mu na rameno čísi ruka.

„Kdo to je?“ vylétl Max Huber.

„To jsem já,“ ozval se hlas Johna Corta… Snad mě nepokládáš za divocha z Ubangi?“

„Fuj!“ oddychl si Max Huber.

„Nic podezřelého?“

„Nic.“

„Je právě čas, aby sis šel odpočinout,“ pokračoval John Cort.

„Dobrá. Pochybuji však, že se mé sny ve spánku vyrovnají těm, které jsem měl při bdění.“

První polovina noci nebyla ničím rušena a stejně tomu bylo i s polovinou druhou, kdy Johna Corta vystřídal Khamis.

Lví řev se neozval, ale ani chrochtání hrochů, jejichž přítomnost by poutníkům prozradila blízkost vodního toku.

KAPITOLA VI.

STÁLE NA JIHOZÁPAD

Nazítří, 11. března, byli všichni tři muži dokonale odpočatí a připravení čelit obtížím druhého dne pochodu.

Když opustili úkryt pod bavlníkem, obešli světlinu, pozdravováni sborovým zpěvem tisícerých ptáků, kteří by vzbudili žárlivost největších italských virtuosů.

Rozum jim radil řádně se před započetím cesty najíst. Jídlo sestávalo ze studeného antilopího masa a z vody z potoka, který se klikatil vlevo od nich, a v němž si průvodce naplnil svou čutoru.

Vyrazili doprava pod větvemi, kterými už pronikly první paprsky slunce, jehož polohu si pečlivě ověřili. Tato část lesa byla zřejmě navštěvována velkými čtyřnožci. Jejich stezky se tu křížily všemi směry. Během dopoledne skutečně zahlédli několik buvolů, a dokonce párek nosorožců, kteří se však drželi v povzdálí. Protože zvířata nejevila útočné úmysly, nemuseli cestující plýtvat náboji, aby je zahnali.

Malá skupinka se zastavila v poledne, když urazila dobrých dvanáct kilometrů.

John Cort zastřelil na místě pár dropů, kteří žijí v křovinách. Jejich maso totiž domorodci velmi oceňují a stejného mínění byli naštěstí i Francouz a Američan.

„Trvám na tom, abychom pečení v popelu nahradili pečením na rožni,“ prohlásil John Cort.

„Nic lehčího,“ odpověděl průvodce.

Jednoho z dropů ihned oškubali, vyvrhli a nabodli na větev. A po upečení nad plamenem ho s chutí snědli.

Pak se zas vydali na cestu pralesem za podmínek mnohem horších než včera. Cestou k jihozápadu nacházeli stále méně stezek zvěře. Museli si razit cestu podrostem s liánami, které přeřezávali nožem. Potom několik hodin pršelo – a dost silně. Ale pralesní klenba byla tak hustá, že na zem dopadlo sotva několik kapek. Přesto mohl Khamis na jedné ,světlině naplnit skoro prázdnou čutoru. Mohli si blahopřát, protože průvodce už dlouho marně hledal v trávě nějaký potůček. To bylo patrně důvodem i menšího počtu zvěře a pěšin v této části džungle.

„Tohle nijak nesvědčí o blízkosti nějaké řeky,“ podotkl John Cort, když se připravovali k přenocování.

Uvědomili si, že potok vinoucí se kolem pahorku s tamarindy, mířil západu mimo prales.

Nicméně se dohodli, že zvolený směr cesty nezmění už jen proto, že je měl přivést nejkratší cestou k Ubangi.

„Sice jsme ztratili včerejší potok,“ řekl Khamis, „ale na západě narazíme na jiný.“

Další noc strávili u paty obrovského stromu, jehož pravidelný kmen čněl do výše třiceti metrů nad hustý přízemní porost.

Jako obvykle postavili hlídky a noc rušil jen vzdálený řev buvolů a nosorožců. Poutníci se nemuseli bát, že do nočních koncertů zazní i řev lva, protože tyto obávané šelmy ve střední Africe nežijí. Podrost obrovských pralesů nevyhovuje povaze a svobodným pohybům krále zvířat, který potřebuje volné prostory a sluncem zalité stepi.

Nazítří před odchodem, ještě za svítání, zastřelil Max Huber gazelu velkou jako osel nebo zebra. Byla to gazela oryx s vínově červenou srstí a s černým pruhem od šije až k ocasu, nádherné zvíře s metrovými rohy elegantně stočenými, zdobenými při kořeni třiceti tak symetricky uspořádanými kroužky, jak se jen málokdy v přírodě vidí.

Rohy gazely oryx jsou zbraně, které dokáží vzdorovat i lvu. Toho dne však gazela neunikla lovcově kulce, která vnikla přímo do srdce a zvíře naráz srazila.

Cestující tím měli zajištěno jídlo na několik dní. Khamis gazelu pečlivě rozčtvrtil, pak si všichni rozdělili břemeno a konečně se vydali na další cestu.

„Tady se maso kupuje hrozně lacino,“ podotkl John Cort. „Stojí nás jen jeden náboj.“

„Když je střelec obratný,“ odpověděl průvodce.

„A má především štěstí,“ dodal Max Huber se skromností u lovců nebývalou.

Až dosud používali prachu i olova jen k lovení zvěře. Ale ještě před koncem dne museli použít svých karabin k obraně.

Během cesty je asi na kilometrovém úseku ohrožovala tlupa opic. Khamis už byl přesvědčen, že budou muset použít zbraní. Opice je sledovaly, přeskakovaly z větve na větev i přebíhaly po zemi.

Mezi nimi bylo několik velkých trojbarevných paviánů, kteří jsou nebezpeční i některým velkým šelmám.

Opičí doprovod zmizel, když se cestující dostali na širokou stezku, dlouhou několik kilometrů.

Ke čtvrté hodině se protáhlým zafrkáním ozvali nosorožci.

Khamis je hned poznal a dal svým společníkům znamení, aby se zastavili. „Nosorožci jsou zlá zvířata,“ řekl a připravil si pušku, kterou měl přehozenou přes plece.

„Velmi zlá,“ potvrdil Max Huber, „i když jsou to pouze býložravci.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se John Cort.

„Pokusíme se nepozorovaně projít,“ odpověděl Khamis, „nebo se skrýt.

Možná že nás nespatří. Buďme však připraveni ke střelbě, objeví-li nás, napadnou nás!“

Všichni si prohlédli karabiny a připravili si náboje, aby mohli rychle nabíjet. Pak se pustili po stezce. Brzy zmizeli v hustém křoví, které stezku vroubilo po pravé straně.

Po pěti minutách se ozvalo frkání z bezprostřední blízkosti a na stezce se objevili nosorožci. Běželi klusem se zdviženými hlavami a s ocasy stočenými nad zadky. Byli tři až čtyři metry dlouzí, měli vzpřímené uši, krátké křivé nohy a nad čenichem jediný roh, schopný rozdávat strašné rány.

Skupina se rychle zastavila. Nikdo nepochyboval, že je zvířata vyslídila. Jeden z nosorožců – obluda s vrásčitou suchou kůží – se přiblížil ke křoví.

Max Huber si ho vzal na mušku.

„Nestřílej na svalstvo, ale na hlavu!“ zvolal průvodce.

Zazněla rána, pak druhá a třetí. Kulky však silným koženým pancířem nepronikly.

Tato zvířata mají světlou kůži skoro bez srsti a vydávají ohlušující řev. Zasažený nosorožec se ani nepolekal, ani nezastavil. Naopak – všechna zvířata se snažila proniknout do křoví.

Bylo jasné, že křoviska nejsou těmto silným zvířatům žádnou překážkou.

V okamžiku vše rozdupala, vyvrátila a zpřelámala.

V podrostu však stálo několik silných stromů. Mezi nimi i obrovský baobab, který nabízel útočiště, podaří-li se jim vyšplhat do prvních větví. Ty však byly patnáct metrů nad zemí a kmen ve tvaru tykve neměl žádný výstupek, kde by noha nebo ruka našla oporu.

Průvodce pochopil, že je zbytečné pokoušet se tam vylézt. Max Huber i John Cort čekali, k čemu se rozhodne.

V tom okamžiku se křoví při okraji stezky rozhrnulo a v mezeře se objevila obrovská hlava nosorožce.

Ozval se výstřel z karabiny.

John Cort však nebylo nic šťastnější než Max Huber. Kulka pronikla

zvířeti do plece a vyvolala jen strašné zařvání, jehož intenzita bolestí ještě vzrostla. Zvíře necouvlo, nýbrž se s prudkým rozběhem vrhlo do křoví, zatímco druhý nosorožec, Khamisovou kulkou jen škrábnutý, se pustil za ním.

Ani Max Huber, ani John Cort, ani Khamis neměli čas znovu nabít. A na to rozběhnout se různými směry po pralese bylo už pozdě. Pud sebezáchovy je i s Llangem donutil ke skoku za kmen baobabu, který měl při patě dobrých šest metrů v objemu.

Ale co když první nosorožec strom oběhne a druhý se k němu přidá? Jak se ubránit dvojímu útoku?

Baobab se pod strašným nárazem zachvěl až v kořenech. Zdálo se, že bude vyvrácen.

Nosorožec se ve strašném rozběhu naráz zastavil. Na místě, kde napadl kmen baobabu, vnikl jeho roh jako dřevorubcův klín na třicet centimetrů hluboko do dřeva. Zvíře se zuřivě snažilo vyprostit, ale ani vzepřením na křivých nohou se mu to nepodařilo.

Druhý nosorožec, který zuřivě probíhal podrostem, se zastavil.

Khamis se v té chvíli vyklonil zpoza stromu, aby viděl, co se děje. „Utíkejme! Rychle!“ vykřikl.

Všichni pochopili ještě dříve, než to dořekl, a okamžitě zmizeli ve vysoké trávě. K jejich krajnímu překvapení je nikdo nepronásledoval. Po pěti minutách se na průvodcovo znamení bez dechu zastavili.

„Co se stalo?“ ptal se John Cort jakmile popadl dech.

„To zvíře nemohlo vytáhnout roh ze stromu,“ odpověděl Khamis.

„Pak je to Milón z Krotónu (byl několikanásobný olympijský vítěz, žijící ve starém Řecku v 6. století př.n.1. Jeho učitelem byl známý matematik Pythagoras. Podle pověsti zemřel tak, že při pokusu roztrhnout holýma rukama kmen stromu uvízl dlaněmi v rozštěpu a takto uvězněn byl sežrán vlky – pozn. překl.) v nosorožčí kůži!“ zvolal Max Huber.

„A skončí stejně jako on,“ dodal John Cort.

Khamis se málo staralo starověkého atleta a spokojil se jen slovy:

„Jsme tedy živi a zdrávi… i když nás to stálo pět nebo šest nábojů.“

„A tím hůř pro nás, protože nosorožec má prý chutné maso, pokud jsem správně informován,“ řekl Max Huber.

„Opravdu,“ potvrdil Khamis. „Jeho maso jen trochu zavání pižmem… Necháme ho raději tam, kde je.“

Nebylo rozumné vracet se k baobabu. Z křoví se stále ještě ozýval řev obou zvířat. Všichni čtyři se po malé zacházce dostali zpět na stezku a k večeru se zastavili pod patou vysoké skály.

Příští den nepřinesl žádnou příhodu. Ani cesta nebyla náročnější, a tak mohli urazit jihozápadním směrem dalších třicet kilometrů. Ale vodní tok, tak netrpělivě vyžadovaný Maxem Huberem a tak přesvědčivě ohlašovaný Khamisem, se neobjevoval.

Toho večera se po jídle, již trochu jednotvárné antilopě, uložili k odpočinku. Naneštěstí byl jejich dvanáctihodinový spánek rušen obrovským hejnem netopýrů, kteří odletěli až za svítání.

„Těch potvor tu bylo příliš mnoho,“ zvolal Max Huber, když ráno vstal a po špatné noci ještě zíval.

„Nemáme si nač stěžovat,“ řekl Khamis, „protože netopýři jsou pořád lepší než komáři, kteří nás naštěstí zatím ušetřili.“

„Lepší by bylo vyhnout se oběma, Khamisi.“

„Ale komárům se nevyhneme, pane Hubere.“

„A kdy nás ten odporný hmyz sežere?“

„Až projdeme pralesem k řece.“

„K řece!“ zvolal Max Huber. „Kdysi jsem na tu řeku věřil, Khamisi, ale teď už nevěřím.“

„Nemáte pravdu, pane Hubere. Možná že už není daleko.“

Průvodce si opravdu všiml změn v utváření půdy. A od třetí hodiny odpolední se jeho pozorování potvrdilo. Tato část pralesa se zvolna měnila v bažinu. Tu a tam vyrážely z podrostu trsy vodních rostlin. Lovci skupiny tady zastřelili několik kachen, jejichž přítomnost také prozrazovala blízkost vody. A jak se slunce sklánělo k obzoru, začalo se ozývat skřehotání žab.

„Komáři už nejsou daleko,“ řekl průvodce.

Po zbytek cesty kráčeli neschůdným terénem, zarostlým kapradím, kterému vlhké a teplé podnebí velmi svědčilo. Rozložitější stromy tu nebyly už porostlé tak hustě liánami.

Max Huber a John Cort si nemohli nepovšimnout změny, která pochodem k jihozápadu probíhala.

Ale přes Khamisovu předpověď se mezi stromy neobjevoval žádný lesk vodního toku.

Se snižováním půdy se objevovalo stále více močálů. Cestující museli dávat pozor, aby do nich nezapadli. V bažinách se to totiž hemžilo pijavkami a po hladině klouzaly tisíce obrovských stonožek, odporných členovců černé barvy, budících v každém hnus.

Zato oči tu nacházely pravou pastvu. Vzduch byl plný motýlů měňavých barev a půvabných vážek, které se tu v obrovském množství stávaly kořistí veverek, cibetek, pěnkav, vdovek a ledňáčků, létajících podél bažin.

Malá skupina postupovala stále k jihozápadu až do půl sedmé večer, kdy dlouhá a únavná etapa skončila. Khamis se právě zabýval hledáním vhodného tábořiště, když Maxe Hubera aJohna Corta přilákaly Llangovy výkřiky.

Chlapec podle svého zvyku běžel vpředu a prolézal podrostem, když zaslechli jeho hlasité volání. Přepadla ho tam snad nějaká šelma? John Cort a Max Huber se za ním rozběhli s karabinami připravenými ke střelbě. Ale brzy se uklidnili.

Chlapec stál na obrovském padlém kmeni, ukazoval rukou k široké světlině a opakoval ostrým hlasem:

„Řeka! Řeka!“

Půl kilometru daleko se širokým volným prostorem vinula řeka, v jejíž jasné vodě se zrcadlily poslední sluneční paprsky.

„Tady se musíme utábořit,“ řekl John Cort.

„Ano, tady,“ odpověděl Khamis. „A buďte si jist, že tahle řeka nás bez námahy přivede až k Ubangi.“

„Nebylo by opravu nic těžkého postavit si tady nějaké plavidlo a pustit se po proudu.“

Museli však přejít široký pruh bažin, aby se dostali na levý břeh řeky. Protože je v těchto šířkách soumrak velmi krátký, byla už skoro tma, když se skupina zastavila na vysokém břehu. Podél něho rostly stromy jen řídce. Protější břeh měl zcela jiný ráz. V šeru spatřili hustý porost, pokrývající vysoké svahy po i proti proudu.

John Cort odhadl šířku toku na čtyřicet metrů. Nebyl to už potok, ale významná řeka s dost prudkým proudem.

Bylo lepší počkat s obhlídkou situace na ráno. Nejdříve si museli najít chráněné a suché místo k přenocování. Khamis objevil skalní dutinu, jakousi jeskyni v pobřežním vápenci, která stačila všem čtyřem.

Rozhodli se napřed povečeřet pečenou zvěřinu, která jim zbyla od oběda. Nebudou aspoň muset rozdělávat oheň, jehož zář by mohla přilákat nebezpečná zvířata. Africké řeky se totiž hemží krokodýly a hrochy. Jsou-li i v této řece – což bylo pravděpodobné -, vyhnou se nocležníci jejich útoku.

Je ovšem pravda, že oheň zapálený před vchodem do jeskyně by svým kouřem zapudil mračna komárů, která vířila pod břehem. Ale ze dvou nepříjemností bylo lepší zvolit tu menší a čelit raději sosákům komárů než čelistem krokodýlů.

Nejprve hlídal vchod do jeskyně John Cort, zatímco jeho druhové uprostřed komářího bzučení spali.

Během své hlídky neviděl Američan nic podezřelého, ale několikrát se mu zdálo, že slyší opakovat slova, pronesená žalostným tónem lidskými rty.

Bylo to slovo ngvra, které v jazyce domorodců znamená „matka“.

KAPITOLA VII.

PRÁZDNÁ KLEC

Mohli si blahopřát, že průvodce našel v pravý čas tuto jeskyni, vytvořenou nikoli lidskou rukou, nýbrž přirozeným uspořádáním břehu. Na zemi ležel suchý a jemný písek, a tak díky tomuto přístřeší netrpěli cestující prudkým deštěm, který se snesl v první půli noci. Tady budou mít bezpečný útulek po dobu, než si postaví prám.

Od severu vanul čerstvý vítr. Nebe se s prvními slunečními paprsky vyčistilo a ohlašovalo horký den.

John Cort a Max Huber neskrývali svou dobrou náladu. Tahle řeka je bez námahy dovede do Ubangi, do níž se jistě vlévá! Tak urazí poutníci tři čtvrtiny cesty za mnohem příznivějších podmínek než doposud.

John Cort to propočetl s dostatečnou přesností ze všech údajů, které mu poskytl zkušený Khamis. Jejich pohledy se teď zaměřily vpravo a vlevo, tedy k severu a k jihu.

Ve směru proti toku se řeka táhla do nedozírna téměř přímočaře a mizela ve vzdálenosti tří kilometrů pod hustým stromovým porostem. Tam se patrně stáčela k severovýchodu, což by znamenalo, že to je tentýž tok, který karavana poznala, když se utábořila na pahorku s tamarindy.

Po proudu se zelený pás táhl mnohem blíž, sotva půl kilometru, kde se tok prudce ohýbal k jihovýchodu. Pak už měl prales svou obvyklou hustotu.

Koryto řeky bylo naplněno průzračnou a rychle plynoucí vodou, unášející staré kmeny, trsy rostlin a travnaté ostrůvky, vyrvané od břehů podhlodaných proudem.

John Cort si ráno vzpomněl, že v noci zaslechl v těsné blízkosti jeskyně slovo ngora. Šel se proto podívat, zda se nablízku nepotloukala nějaká lidská bytost. Bylo pravděpodobné, že se někteří kočovníci odvažují plout po této řece k Ubangi a že obrovský prales je buď navštěvován kočovnými kmeny, nebo osídlen kmeny usedlými.

John Cort však neviděl nikoho ani na kraji močálu, ani na obou březích řeky.

Bylo to jen šálení smyslů, pomyslil si. Je možné, že jsem na chvíli usnul a že jsem to slyšel ve snu.

Svým společníkům o tom raději neřekl.

„Jestli pak ses, Maxi, našemu statečnému Khamisovi omluvil, že jsi pochyboval o existenci řeky, v níž on tak pevně věřil?“

„Měl pravdu on, a ne já, Johne. A já jsem šťasten, že jsem se mýlil, protože proud nás dopraví téměř bez námahy k Ubangi.“

„Bez námahy? To bych netvrdil,“ odpověděl průvodce. „Mohou tu být peřeje… a vodopády…“

„Snažme se vidět jen dobrou stránku věcí,“ namítl John Cort. „Hledali jsme řeku – a tady je! Chtěli jsme si postavit prám! Postavme si ho tedy!“

„Hned ráno se dám do práce,“ řekl Khamis. „A chcete-li mi, pane Corte, pomoci…“

„Samozřejmě, Khamisi. Max se bude zatím starat o zásobování.“

„A to je tím naléhavější, že už nemáme co jíst,“ řekl Max Huber. „Protože Llanga včera všechno snědl.“

„Já, pane Hubere?“ zvolal Llanga, který to bral vážně a byl na výčitky velmi citlivý.

„Což nepoznáš, uličníku, že si dělám legraci? Pojď se mnou! Pustíme se po břehu, musíme tam přece najít spousty vodní zvěře. Však by i několik pořádných ryb zpestřilo náš jídelníček!“

„Dejte si pozor na krokodýly a na hrochy, pane Hubere,“ varoval ho Khamis.

„Ale Khamisi, myslím, že hroší kýta by nebyla k zahození! Proč by zvíře, kterému domorodci říkají sladkovodní prase, nemělo mít lahodné maso?“

„To je možné, ale když se rozzuří, je nebezpečné.“

„Zjistíš-li sebemenší nebezpečí, ihned se vrať,“ doporučil mu John Cort. „Buď klidný, Johne. Pojď, Llango!“

„Ano, jdi s ním, chlapče,“ řekl John Cort, „a nezapomínej, že ti pana Hubera svěřujeme do ochrany!“

Teď si mohli být všichni jisti, že se nic mrzutého nestane, protože o Maxe Hubera bude osobně pečovat Llanga.

Max Huber si vzal karabinu a prohlédl si kabelu s náboji.

„Šetřte střelivem, pane Hubere!“ připomněl mu průvodce.

„Pokud to bude možné, Khamisi. Škoda že příroda nevytvořila nějaký střelivovník, jako vytvořila chlebovník! Cestou bychom si střelivo prostě natrhali, jako trháme fíky nebo datle.“

Pak se vydal Max Huber s Llangem podél břehu a brzy zmizel svým druhům z očí.

Khamis a John Cort se zatím zabývali vyhledáváním dřeva vhodného ke stavbě prámu. Měli však jen sekeru a kapesní nože. Khamis chtěl proto využít padlých větví, které by svázal liánami a umístil na ně jakousi plošinu z hlíny a z travin. Prám čtyři metry dlouhý a dva metry široký měl stačit třem mužům a chlapci. V době jídla a nočního odpočinku budou stejně přistávat.

V lese, kde větrem, stářím a bleskem padlo mnoho stromů, stálo u močálu několik stromů se smolným dřevem. Khamis se rozhodl přenést tam ráno vše, co ke stavbě prámu potřebovali. Řeklo svém úmyslu Johnu Cortovi a ten se vydal s ním.

Neudělali ani sto kroků, když narazili na hromadu lehkého dřeva. Nejobtížnější však bylo odvléci je pod břeh k řece. Jestliže to bude pro dvě osoby příliš těžké, pokusí se o to po návratu obou lovců.

Zatím mohli zjistit, že Max Huber má asi dobrý lov. Co chvíli se ozývaly výstřely a Maxova obratnost zajišťovala přesné zásahy. S dostatečným množstvím střeliva by byla malá skupina zajištěna na třísetkilometrovou cestu k Ubangi, která je čekala.

Khamis a John Cort hledali nejvhodnější dřevo, když jejich pozornost vzbudily výkřiky.

„To je Maxův hlas!“ řekl John Cort.

„Ano,“ potvrdil Khamis. „A taky Llangův.“

Opravdu. Do mužského hlasu se mísil ostrý chlapcův hlas.

„Jsou snad v nebezpečí?“ ptal se John Cort.

„Poběžme!“ odpověděl průvodce.

Oba přeběhli bažinu a dorazili k malé vyvýšenině, pod níž se otvírala jakási jeskyně. Rozhlédli se odtud proti proudu a spatřili Maxe Hubera s malým černochem nad levým břehem řeky. Oba lovci je k sobě zvali živými gesty, v nichž však nebylo nic znepokojujícího.

Khamis a John Cort seběhli rychle dolů. Když byli všichni pohromadě, Max Huber řekl:

„Doufám, že jste vor ještě nepostavili!“

„Proč?“ zeptal se průvodce.

„Protože tady je jeden už hotový. Sice ve špatném stavu, ale z dobrého materiálu.“

A Max Huber ukázal ve výduti u břehu na jakýsi vor, svázaný z kmenů a z prken, upoutaný napolo shnilým provazem ke kůlu vraženému do břehu. „Prám!“ zvolal John Cort.

O účelu těchto kmenů a prken nemohli vůbec pochybovat.

„Že by domorodci dopluli po řece až sem?“ podivil se Khamis.

„Domorodci, nebo cestovatelé,“ odpověděl John Cort. „Ale jestliže tuto část pralesa někdo navštěvuje, v Kongu nebo v Kamerunu by o tom věděli. Nikdy jsem ale neslyšel, že by tudy někdy prošla nějaká výprava.“

„Ani já ne,“ dodal Max Huber. „Ale na tom teď nezáleží. Důležité je, že nám tento vor – nebo jeho zbytek – může ještě posloužit…“

Průvodce souhlasil a sestoupil až k hladině zátoky, když ho zarazil Llangův výkřik.

Chlapec postoupil asi o padesát kroků proti proudu a teď běžel tryskem, mávaje něčím v ruce.

Byl to železný visací zámek, rozežraný rzí a s polámaným mechanismem.

Tady opravdu nebyli domorodci,“ řekl Max Huber. „Těm je tajemství moderního zámku neznámé. Na prámu připluli až sem běloši.“

„A už se odtud nevrátili,“ dodal John Cort.

Byl to správný závěr. Stav zrezivělého zámku a sešlost prámu dokazovaly, že od ztráty jednoho a opuštění druhého uplynulo mnoho let. Cestovatelé nebo objevitelé nebyli domorodci. Dopluli až k této světlině a vydali se sem buď od spodního, nebo od horního okraje džungle. Nebo z určitého důvodu opustili prám, aby snad prozkoumali část pralesa na levém břehu řeky.

V obou případech se už nikdo z nich nevrátil. Ale ani John Cort, ani Max Huber neslyšeli za svého pobytu v Kongu, že by někdo podobnou výpravu podnikl.

Khamis, kterého otázka prvenství nechávala chladným, si pozorně prohlížel kmeny a prkna prámu. Kmeny byly v dost dobrém stavu, prkna utrpěla nečasem víc, tři nebo čtyři budou muset vyměnit. Zdálo se však zbytečné stavět nové plavidlo. Postačí několik oprav. Překvapení i spokojení cestovatelé měli teď plavidlo, které jim umožní proplout pralesem až k řece Ubangi.

Zatímco se Khamis zabýval prámem, oba přátelé se o nálezu rozhovořili. „Je teď jisté,“ řekl John Cort, „že horní tok této řeky už navštívili běloši. Ten vor z hrubého materiálu mohli sice postavit domorodci, ale je tady ten zámek!“

„Zámek jako důkaz…, nemluvě o jiných předmětech, které můžeme ještě najít…,“ mínil Max Huber. „Je možné, že poblíž najdeme zbytky tábora. A jeskyni, v níž jsme přenocovali, nemůžeme za jejich tábor pokládat. Jsem přesvědčen, že my jsme v ní našli útulek jako první.“

„To je jasné, Maxi. Prohlédneme tedy břeh až k ohbí řeky!“

„Ano, než se dáme do práce,“ souhlasil Max Huber, „pojďme kus cesty podle řeky. Kdo ví, zda nenajdeme ještě jiné předměty, které by nám prozradily svůj původ. Potřebovali bychom doplnit kuchyňské nářadí. Naše polní láhev zdaleka nestačí. Takhle nějaký šálek nebo hrnec…“

„Nemysli si, Maxi, že najdeš skříň nebo prostřený stůl.“

„Nemyslím si nic, Johne. Stojíme však před velkou záhadou. Snažíme se proto najít její přijatelné vysvětlení.“

„Dobrá. Není však nebezpečné vzdálit se dva tři kilometry, Khamisi?“ „Pod podmínkou, že nepůjdete za ohbí řeky,“ odpověděl průvodce. „Protože teď máme možnost plavby, ušetřeme si zbytečné pochody…“

„Dobrá, Khamisi,“ odpověděl John Cort. „Ostatně i během plavby budeme mít čas pozorovat břehy, zda na některém z nich nespatříme zbytky tábora.“

Všichni tři muži i Llanga stoupali podle břehu kolem přirozené zátoky mezi bažinou a řekou. Svým pochodem vyplašili hejna ptáků, většinou kachen a dropů. Když Max Huber sestřelil jednou ranou obrovského dropa, měli snídani zajištěnou.

Cestou se všichni dívali neustále na zem. Hledali otisky lidských nohou nebo nějaký předmět, který tu zůstal ležet.

Přes pečlivou prohlídku půdy nad břehem i pod ním nenašli však nic.

Nikde nezůstaly stopy pochodu nebo táboření.

Když došli k prvním stromům, pozdravily je skřeky opičí tlupy. Tito čtyřrucí tvorové nebyli zřejmě objevením lidí nijak překvapeni. Jen před nimi utekli. Byli tu babuini, makakové a šimpanzi. Jako všechny africké opice měli krátké ocasy, které jsou v plné délce vyhrazeny jen rasám americkým.

„Tyhle opice onen prám jistě nepostavily, „řekl John Cort. „I přes svou inteligenci nejsou ještě tak daleko, aby dovedly užívat zámků.“

„Ani klece, pokud vím…,“ řekl Max Huber.

„Klece?“ zvolal John Cort. „O jaké kleci to mluvíš, Maxi?“

„O té, kterou vidím tamhle v křoví…, mezi keři…, asi padesát kroků od břehu… Je tam nějaká konstrukce.“

„Asi mraveniště ve tvaru úlu, jaké si stavějí afričtí mravenci,“ namítl John Cort.

„Ne, pan Huber se nemýlí,“ řekl Khamis. „Je tam skutečně… jakási chýše… s mříží v průčelí!“

„Buďme opatrní!“ radil průvodce. „Držme se raději ve stínu stromů!“

„Čeho bychom se báli?“ zvolal Max Huber, kterého jako obvykle ovládly zvědavost a netrpělivost.

Okolí se však zdálo být zcela pusté. Neozýval se tu ani ptačí zpěv, ani křik prchajících opic. Na okraji světliny nespatřili cestující taky žádné stopy dávného nebo nedávného táboření. Nespatřili nic ani na hladině řeky, pokryté trsy trávy. I druhý břeh měl stejně klidný vzhled. Rychle ušli posledních sto kroků po břehu, který se už počínal s řekou stáčet. Tady končil močál a půda stoupajícího terénu byla stále sušší.

Podivnou stavbu teď viděli jen ze tří čtvrtin. Opírala se o keře citlivek a byla kryta nakloněnou střechou, zakrývanou kupou zažloutlých travin. Po straně neměla žádné dveře. Spadající liány pokrývaly stěny až k zemi. Vzhled klece dodávala stavbě mříž v průčelí, podobná mřížím, které ve zvěřinci oddělují divou zvěř od diváků.

Tato mříž však měla dveře – teď otevřené.

Ale klec byla prázdná!

Zjistil to Max Huber, který tam došel první a vrhl se ihned dovnitř. Bylo tam jen několik předmětů. Hrnce v celkem dobrém stavu, tři nebo čtyři rozbité láhve, pokrývka z rozpadlé vlny, cáry nějaké látky, rezavá sekera a napolo shnilé pouzdro na brýle, na němž se jméno výrobce už nedalo přečíst.

V koutě ležela měděná skříňka s dobře zajištěným víkem, která jistě zachovala svůj obsah, bylo-li v ní vůbec něco.

Max Huber ji zdvihl a pokoušel se ji otevřít. Nepodařilo se mu to. Obě části skříňky se oxidací spojily. Musel vrazit pod víko nůž, aby povolilo.

Skříňka obsahovala dost zachovalý zápisník. Na jeho deskách byla vytištěna dvě slova, která Max Huber přečetl nahlas:

DOKTORJOHAUSEN.

KAPITOLA VIII.

DOKTOR JOHAUSEN

John Cort, Max Huber a Khamis nevykřikli při zaslechnutí toho jména jen proto, že jim překvapení vzalo dech.

Jméno doktora Johausena byl objev. Odhalovalo částečné tajemství, které se pojilo k nejfantastičtějšímu pokusu moderní vědy, v němž se vážnost pojila se směšností a zároveň s tragikou, protože výsledek pokusu byl velmi žalostný.

Mnozí mají dosud v paměti pokus, který chtěl provést Američan Garner při studiu opičí řeči. Hodlal své teorie podpořit pokusem. Jméno tohoto profesora, jeho články uveřejněné v Haysers Weekly v New Yorku a jeho knihu, která vyšla v Anglii, v Německu, ve Francii a v Americe, znali i lidé v Kongu a Kamerunu, především John Cort a Max Huber.

„To je on!“ zvolal jeden z nich. „On, o němž jsme neměli žádné zprávy!“ „A které už nikdy mít nebudeme,“ dodal druhý, …protože už tu není.“

„On“ byl doktor Johausen. Co však udělal jeho předchůdce Garner?

Tento Yankee by nemohl říci to, co napsal Jean Jacques Rousseau na počátku své Zpovědi: „Podnikám něco, co nemá v minulosti předchůdce a co nikdo nenapodobí.“ Ale pan Johausen aspoň jednoho předchůdce měl.

Byl to Američan Garner. Ten před odjezdem do černého kontinentu studoval opičí národ – samozřejmě ochočený. Ze svých dlouhých a pečlivých pozorování vyvodil přesvědčení, že opice mluví, že si i navzájem rozumějí, že používají článkované mluvy, tj. určitých slov k vyjádření potřeby jídla, žízně apod. Ve washingtonské zoologické zahradě umístil Garner své fonografy, které měly zachytit opičí slovník. Zjistil taky, že opice se liší podstatně od člověka tím, že nikdy nehovoří zbytečně. Nakonec své mínění formuloval těmito slovy:

„Mé znalosti světa zvířat mě přivedly k přesvědčení, že všichni savci mají schopnost řeči na takovém stupni, který odpovídá jejich zkušenosti a potřebě.“

Ještě před zveřejněním studií Garnera se vědělo, že někteří savci, jako psi a opice, mají hlasové ústrojí podobné hlasivkám člověka a že mohou vydávat článkované zvuky. Vědělo se však taky, že podmínkou řeči je myšlení. Chce-li někdo mluvit, musí napřed myslet, ale myšlení je podmíněno schopností zevšeobecňovat. Tuto vlastnost však opice nemají. Jestliže mluví papoušek, nechápe jediné slovo, které pronáší. Je taky pravda, že zvířata nemluví jen proto, že je příroda neobdařila dostatečnou inteligencí. Jinak by jim v řeči nic nebránilo.

O doktríně profesora Garnera se velmi diskutovalo. Proto se autor rozhodl navázat úzký styk s objekty svého výzkumu. S největším množstvím opic se mohl setkat právě v tropické Africe. Až se naučí šimpanzí a gorilí řeč, vrátí se do Ameriky a zveřejní opičí gramatiku a slovník opičí řeči. Pak mu musí dát všichni za pravdu a sklonit se před skutečností.

Splnil Garner slib, který dal sám sobě a celému vědeckému světu? To byla právě otázka. Dalo se soudit, že doktor Johausen tomu nevěřil.

Roku 1892 odjel Garner z Ameriky do Gabunu, 12. října dorazil do Librevillu a usadil se v obchodní stanici firmy John Holtand & spol., kde se zdržel až do února 1894.

Právě v té době se profesor rozhodl začít se svým pokusem. Vydal se na malém parníku po řece Ogue, vystoupil v Lambaréne a 22. dubna došel do katolické misie Fernand-Vaz.

Mniši řádu sv. Ducha ho přijali velmi pohostinsky ve svém domě na břehu překrásného jezera. Doktor si nemohl vynachválit péči, s níž mu misie umožnila jeho odvážný zoologický pokus.

Hned za misií se táhly první stromy rozlehlé džungle, která se přímo hemžila opicemi. Profesor si nemohl představit okolnosti příznivější ke styku s opicemi. Musel však žít s nimi a sdílet jejich způsob života.

Profesor si dal proto zhotovit skládací železnou klec a tu dal odnést do pralesa. Údajně v ní tři měsíce žil, většinou zcela sám, aby mohl studovat gorily v přírodě.

Je ovšem pravda, že opatrný Američan si dal svůj kovový dům postavit jen dvacet minut od misie, poblíž studánky, na místě, které nazval Gorilí pevností a k němuž vedla stinná cesta. Spal tam tři noci po sobě. Žrán milióny komárů to tam dlouho nevydržel. Klec rozebral a požádal misijní otce o pohostinství, kterého se mu samozřejmě dostalo zdarma. Konečně 18. června opustil natrvalo misii a vrátil se přes Anglii do Ameriky. Jako jedinou vzpomínku na svou cestu si přivezl dva mladé šimpanze, kteří však s ním odmítali hovořit.

To byl celý výsledek Garnerova pokusu. Bylo jasné, že existuje-li nějaká opičí řeč, musí být teprve objevena stejně jako všechny funkce, které mají vliv na utváření jejích slov.

Profesor tvrdil, že objevil určité vokály s přesným významem. Hut prý znamená potravu, čeny píti, ieg dej pozor atd. Později, na základě výzkumu ve washingtonské zoo pomocí fonografu tvrdil, že zaznamenal rodové slovo, které znamená vše, co se jí a pije; jiné značilo užití rukou a jiné zas výčet času. Podle něho se prý opičí řeč skládá z osmi až devíti hlavních zvuků, rozvedených třiceti až pětatřiceti variacemi, kterým přisoudil i hudební ráz. Podle jeho mínění a v souladu s Darwinovým učením lze prý usuzovat, že vznikly-li lidské rasy z větve opic, musí i lidská řeč pocházet z primitivní řeči lidoopů. Nutno jen dokázat, zda člověk skutečně pochází z opice.

Ve skutečnosti byla opičí řeč, objevená Garnerem, jen řadou zvuků, které všichni savci vydávající při styku s příslušníky svého druhu. Podle jednoho pozorovatele navazují zvířata spojení křikem, znameními a zvláštními pohyby a nedokončeným pokusem nemohl tuto otázku rozhodnout. Za dva roky po něm si usmyslel jistý Němec pokus opakovat. Odešel tentokrát do hlubokého pralesa, přímo do středu opičího národa, a ne jen na dvacet minut od misie. Byl pevně rozhodnut stát se kořistí komárů, kterým vášeň amerického vědce nedokázala čelit.

Žil tehdy už několik let v Kamerunu a byl to německý vědec jménem Johausen. Povoláním lékař, zajímal se spíš o zoologii a o botaniku než o medicínu. Když se dovědělo neplodném pokusu profesora Garnera, rozhodl se jej opakovat, ač už překročil padesátku. Několikrát byl i v Librevillu, kde se s ním seznámili i John Cort a Max Huber.

Ačkoli nebyl doktor Johausen už mladý, těšil se výtečnému zdraví. Anglicky a francouzsky mluvil stejně jako svou mateřštinou a znal i dialekt domorodců, který se naučil při vykonávání své praxe. Jeho jmění mu ostatně dovolovalo léčit lidi zadarmo. Neměl žádné přímé příbuzné, ani děti. Byl nezávislý v pravém slova smyslu, nemusel se nikomu zodpovídat a důvěřoval pevně sám sobě. Proč by tedy nemohl dokázat vše, co bylo potřeba udělat?

Zaměstnával černocha, s nímž byl velmi spokojen. Když mu řeklo svém úmyslu žít v pralese mezi opicemi, černoch neváhal doprovázet svého pána, i když nevěděl, k čemu se zavazuje.

Doktor Johausen a jeho sluha se dali ihned do práce. Klec podobnou Garnerově stavbě, ovšem pohodlnější a prostornější, objednal doktor v Německu. Přivezl ji parník, který stavěl v přístavu Malinbě. V tomto městě si taky snadno nakoupil zásoby potravin, konzerv a jiných věcí, nářadí a střeliva. Získal tak potraviny na dlouhou dobu. Z domova si vzal doktor jen nejzákladnější předměty: lůžkoviny, prádlo, oděvy, různé toaletní potřeby. Vzal s sebou i starý kolovrátek za předpokladu, že opice budou vnímavé pro kouzlo hudby. Zároveň si dal zhotovit značné množství niklových medailí se svým jménem a portrétem. Medaile snad byly určeny pro úředníky opičí kolonie, kterou chtěl ve střední Africe založit.

Po dokončení příprav nalodil se doktor se svým černým sluhou a se vším materiálem 13. února 1893 v Malinbě na bárku a vyplul…

Kam? To doktor Johausen nechtěl nikomu říct. Černý sluha mu úplně stačil. Bude-li dělat opicím společnost sám, bude se muset spokojit jen s kouzlem jejich hovorů; vůbec nepochyboval, že objeví tajemství opičí řeči.

Veřejnost se později dověděla jen to, že doktor Johausen odplul do Nbarri, sto mil vzdálené, zastavil se ve vesnici Nghile, kde si najal dvacet černých nosičů, a že odešel se vším materiálem směrem na východ. Ale od té doby už o něm nikdo neslyšel. Nosiči se vrátili do Nghily, neschopni udat přesné místo, kde se s doktorem rozloučili. Zkrátka po dvou letech a po marných pokusech doktora najít, se nikdo už o německém vědci a o jeho věrném sluhovi nic nedověděl.

John Cort a Max Huber si mohli teď ověřit, co se tu vlastně stalo. Doktor Johausen došel se svým doprovodem k řece v severozápadní části ubanžského pralesa. Odtud poslal své nosiče zpátky a postavil si z trámů a z prken vor. Pak se se svým sluhou pustil po neznámé řece, na tomto místě přistál a pod prvními stromy levého břehu si postavil svou chýši s přední mřížovou stěnou.

To byla jasná část doktorova příběhu. Ale co vysvětlí současný stav? Proč je klec prázdná? Kolik měsíců, týdnů a dnů ji obývali? A odešli dobrovolně? To nebylo pravděpodobné. Byli snad uneseni? Ale kým? Ubanžský prales byl přece pokládán za neobydlený. A žijí vůbec doktor Johausen a jeho sluha?

To byly otázky, které si oba přátelé navzájem kladli. Je pravda, že každá domněnka je vedla k velmi chmurným odpovědím. Pravda se ztrácela v temnu tajemství.

„Prohlédněme si zápisník!“ navrhl John Cort.

„To je jediná možnost,“ odpověděl Max Huber. „I když tam nebude vysvětlení, mohli bychom se snad něco dovědět aspoň podle určitých údajů.“

Max Huber zápisník otevřel. Několik lístků byl vlhkem slepeno. „Nemyslím, že nám ten zápisník řekne něco důležitého,“ prohlásil.

„Proč, Maxi?“

„Protože všechny listy kromě prvního jsou prázdné.“

„A co je na prvním listu?“

„Několik drobných poznámek, které asi měly později sloužit doktorovi k vedení deníku.“

Pak se Maxu Huberovi podařilo přečíst několik řádek psaných tužkou:

29. června 1894 – Došel jsem s doprovodem na okraj ubanžského pralesa… Utábořil jsem se na pravém břehu řeky…

Postavil jsem vor.

3. srpna – Vor je hotov… doprovod jsem poslal zpět do Nghily… Odstranil jsem všechny stopy po táboření… Nasedl jsem se sluhou na vor.

9. srpna – Sedm dní jsem se bez překážek plavil po řece… zastavil jsem se u velké světliny… Místo se mi zdá být vhodné.

19. srpna – Vyložil jsem materiál… Pro chýši jsem vybral prostranství pod stromy na levém břehu až na konci světliny… Je tu plno opic – goril a šimpanzů.

13. srpna – Chýše je hotova… Usadili jsme se v ní… Řeka je plná ryb… Za bouře budeme dobře chráněni.

25. srpna – Uplynulo sedmadvacet dnů… Vedeme pravidelný život… Na hladině se objevilo několik hrochů, ale neměli útočné úmysly…, zastřelili jsme několik antilop… V noci přicházejí k chýši velké opice…, nemohl jsem však určit, ke kterému druhu patří… Nechovaly se nijak nepřátelsky… Pobíhaly po zemi a šplhaly po větvích… Zdálo se mi, že několik set kroků od podrostu se objevily nějaké ohně… Musím si však ověřit zajímavý jev. Zdálo se mi, že opice hovoří a vyměňují si mezi sebou nějaká sdělení… jedno mládě řeklo Ngora! Ngora! Je to slovo, které domorodci používají ve významu matka.

Llanga pozorně naslouchal a v tomto okamžiku zvolal: „Ano…, ano…, ngora…, ngora…, matka.“

Když John Cort slyšel toto slovo ze zápisníku doktora Johausena i z chlapcových úst, okamžitě si vzpomněl, že stejné slovo zaslechl při noční hlídce. Myslel, že to je šálení smyslů a přátelům o tom nic neřekl. Ale po doktorově poznámce pokládal za svou povinnost svěřit se jim.

„I hleďme!“ zvolal Max Huber. „Tohle je opravdu něco mimořádného.“

„A není to právě to, po čem toužíš?“ řekl John Cort.

Khamis rozhovoru naslouchal. To, co tak zajímalo Francouze a Američana, přijímal zdánlivě lhostejně. Netečně vyslechl i fakta týkající se doktora

Johausena. Za podstatné však pokládal, že si doktor postavil vor, kterého teď mohli použít, stejně jako předmětů nalezených v chýši. Jinak průvodce nechápal, proč by se měli znepokojovat osudem doktora a jeho sluhy a navíc se pouštět do pralesa po jejich stopách a vystavovat se nebezpečí, že budou uneseni patrně jako oni. Kdyby se Max Huber a John Cort rozhodli doktora hledat, rozmluvil by jim to a připomněl by jim, že se chtěli dostat po této řece k Ubangi.

Zdravý rozum napovídal, že žádná snaha najít doktora nemůže mít naději na úspěch. Kterým směrem se vydat? Kdyby tu nějaké znamení našli, John Cort by patrně pokládal za svou povinnost přispět doktorovi na pomoc. Ale neměli tu nic než několik vět v zápisníku, z nichž poslední byla napsána 25. srpna. Marně prolistovali všechny prázdné listy.

John Cort nakonec řekl:

„Je nepopiratelné, že doktor přišel na tohle místo 9. srpna a že jeho poznámky 25. srpna končí. Jestliže od toho dne už nic nenapsal, pak z toho či onoho důvodu opustil chýši, v níž pobyl jen čtrnáct dní.“

„A nelze si vůbec představit, co se s ním stalo,“ dodal Khamis.

„Na tom nesejde,“ namítl Max Huber. ,Já nejsem žádný zvědavec, ale…“

„Ale jsi, kamaráde, a velký!“

„Máš pravdu, Johne. Abychom však našli klíč k této záhadě…“

„Pojďme pryč!“ řekl průvodce.

Nesměli opravdu otálet. Museli rychle opravit vor, opustit světlinu a vyplout na řeku. Jestliže později uznají za vhodné zorganizovat záchrannou výpravu, budou to moci udělat za podmínek mnohem příznivějších, které by oběma přátelům umožnily účast.

Než vyšli z chýše, prohledali ji znovu ve všech koutech. Co kdyby našli ještě nějaký užitečný předmět? Nebylo v tom nic nečestného, protože po majitelově dvouleté nepřítomnosti mohli předpokládat, že se tady doktor už neobjeví.

Velmi pevně stavěná klec skýtala dosud výborné přístřeší. Zinková střecha pokrytá došky vzdorovala stále nepohodě a dobře chránila vnitřek. Zadní stěna – bez mříže – byla na severní straně, nevystavena prudkým větrům. Nábytek jako lůžka, stůl, židle a skříň by byl nepoškozený, kdyby zůstal v chýši. Ale vše bylo pryč, což bylo nevysvětlitelné.

Po dvouletém opuštění volala chýše po některých opravách; prkna bočních stěn se rozpadala, kůly ve vlhké zemi hnily a pod clonou lián a zeleně se projevovaly znaky zkázy.

Khamis a jeho společníci se o to ovšem nestarali.

Najdou v ní ještě něco kromě toho, co už sebrali? Khamis vše důkladně prohledal. Nenašel však ani zbraně, ani nástroje, ani konzervy, ani oděv. Průvodce už vycházel s prázdnýma rukama ven, když tu v koutě vpravo zakopl o nějaký kovový předmět.

„Tady něco je,“ řekl.

„Asi klíč, ne?“ ozval se Max Huber.

„K čemu klíč?“ ptal se John Cort.

„No přece k tomu tajemství, Johne!“

Nebyl to však klíč, ale plechová skříňka, zakopaná do země. Zdálo se, že nijak neutrpěla. Jaké uspokojení nálezcům přinesla, když zjistili, že obsahuje asi sto nábojů!

„Děkuji, drahý doktore!“ zvolal Max Huber. „Kéž bychom vám mohli jednou odplatit tuto vzácnou službu!“

Byla to služba vskutku neocenitelná, protože náboje byly stejné ráže jako karabiny průvodce a obou jeho společníků.

Teď už nezbývalo, než chýši zavřít, vrátit se na tábořiště a připravit vor k plavbě.

„Nejdříve se však podívejme, zda ani v okolí nejsou žádné stopy po doktoru Johausenovi a jeho sluhovi,“ řekl John Cort. ,Je možné, že byli přepadeni domorodci a uneseni do hlubin pralesa. Stejně je možné i to, že v boji podlehli… a že jejich kosti…“

„V tom případě by bylo naší povinností vykopat jim hrob,“ odpověděl Max Huber.

Prohlídka v okruhu aspoň sto metrů neměla žádný výsledek. Mohli z toho usoudit, že nešťastný Johausen byl unesen. Ale kým jiným než domorodci, které doktor pokládal za opice hovořící mezi sebou? Pak mohl snadno tvrdit, že opice hovoří lidskou řečí!

„To tedy znamená, že ubanžský prales je navštěvován kočovníky a že musíme být stále ve střehu,“ prohlásil John Cort.

„Máte pravdu, pane Corte,“ souhlasil Khamis. „Pojďme k voru!“

„Aniž bychom se dověděli, co se stalo s profesorem?“ zvolal Max Huber.

„Kde jen může být?“

„Tam, kde jsou lidé, o nichž nemáme žádné zprávy,“ řekl John Cort.

Když se oba vrátili do jeskyně, bylo už devět hodin. Khamis se postaral především o jídlo. Protože už měl hrnec, vyžádal si Max Huber místo pečeného masa maso vařené. Byla to vítaná změna v jídelníčku. Rozdělali oheň a k polednímu si posloužili polévkou, k níž jim chyběl jen chleba, zelenina a sůl.

Ještě před jídlem však pracovali na opravě voru. Khamis naštěstí našel za doktorovou chýší několik prken, kterými vyměnil vyhnilá prkna voru. Bez patřičných nástrojů to byla velmi svízelná práce. Svazek trámů a prken pak zpevnil liánovými provazy. Práci dokončil se západem slunce.

Vyplutí odložili na zítřek ráno. Lepší bylo strávit noc v jeskyni, protože dávno už hrozící déšť se v osm hodin večer opravdu spustil.

A tak po náhodném objevu museli Khamis a jeho společníci odplout, aniž se dověděli, co se s doktorem stalo. Nenašli tu ani jedinou stopu! Maxe Hubera to trápilo jako utkvělá myšlenka, Johna Corta už méně a průvodce to nechalo zcela lhostejným. Ten si řekl, že doktorovi se o šimpanzech, gorilách a babuinech jen zdálo a že ve skutečnosti viděl jen černochy. A že se mu při vzrušené fantazii jevil prales plný tajemných zjevů, neznámých ras a vesnic skrytých v hlubinách pralesa…

Než se uložili v jeskyni ke spánku, řekl Max Huber:

„Poslyš, Johne, a vy, Khamisi, chtěl bych vám něco navrhnout.“

„Copak, Maxi?“

„Chtěl bych pro doktora něco udělat.“

„Jít ho hledat?“ zvolal průvodce.

„Ne,“ odpověděl Max Huber, „chtěl bych jen pokřtít tuhle řeku jeho jménem. Předpokládám totiž, že žádné jméno ještě nemá.“

A tak se od té chvíle měla na nových mapách ocitnout Johausenova řeka. Noc uplynula v klidu. John Cort, Max Huber a Khamis nezaslechli při své hlídce vůbec nic.

KAPITOLA IX.

PO JOHAUSENOVĚ ŘECE

Bylo půl sedmé ráno 16. března, když vor vyplul, vzdálil se od břehů a byl stržen proudem Johausenovy řeky.

Právě se rozednilo. Nastal rychlý úsvit. Po obloze hnal prudký vítr vysoké mraky. Déšť už nehrozil, ale obloha byla stále zatažená.

Khamis a jeho společníci si na to nestěžovali, protože pluli po řece, vystavené jinak žhavým slunečním paprskům.

Podlouhlý vor byl asi dva a půl metru široký a čtyři metry dlouhý. Stačil tak právě pro čtyři osoby a pro předměty, které měli s sebou. Plechová krabice s náboji, zbraně, kotlík, hrnec a šálek. Jejich revolvery měly jinou ráži než karabiny, a tak do nich doktorovy náboje použít nemohli. Po kapsách měli John Cort a Max Huber ještě asi dvacet nábojů. Ale snad je nebudou ani potřebovat. Podstatné bylo, že jim střelivo vydrží až k řece Ubangi.

Na přídi voru uložili na podklad z hlíny kupu suchého dříví pro případ, že by Khamis potřeboval rozdělat oheň mimo dobu zastávky. Na zádi zřídili jakési kormidlo z prkna, které jim umožnilo vor řídit nebo aspoň udržovat v proudu.

Mezi oběma břehy plynul proud v šíři asi padesáti metrů rychlostí jednoho kilometru za hodinu. Při této rychlosti bude vor potřebovat dvacet dní k překonání oněch tří set kilometrů, které je dělily od Ubangi. Ve srovnání s rychlostí pochodu pralesem to byla sice rychlost jen poloviční, ale zato cesta plynula bez námahy.

Zatím ovšem nevěděli, jaké překážky je na Johausenově řece čekají. Dosud zjistili, že řeka je hluboká a klikatá. Museli bedlivě sledovat její směr. Narazí-li cestou na peřeje nebo na vodopád, přizpůsobí se Khamis okolnostem.

Až do polední zastávky uběhla plavba bez nesnází. Obratným ovládáním kormidla se vyhýbali všem vírům při ohybech břehů. Prám ani jednou nikde nenarazil, hlavně díky Khamisově obratnosti. Průvodce svou silnou paží situaci plně ovládal. John Cort stál na přídi a s karabinou v ruce pozoroval břehy s ryze loveckým zájem. Kdyby se mu octla v dostřelu jakákoli srstnatá nebo pernatá zvěř, snadno by ji zasáhl. A to se taky v půl desáté stalo. Jeho střela přesně zasáhla jednu z vodních antilop, které se zdržují při březích řek.

„Krásná rána!“ zvolal Max.

„Ale zbytečná,“ odpověděl John, „protože se kořisti nemůžeme zmocnit.“ „To je záležitost několika vteřin,“ prohlásil průvodce.

Opřel se do kormidla a zamířil s vorem k pravému břehu, kde v malé zátoce antilopa padla. Kořist tam rozčtvrtili a ponechali si maso na dvě denní jídla.

Max Huber zatím využil svých rybářských schopností, ač měl po ruce jen nejzákladnější nářadí; totiž kousek vlasce, nalezený v doktorově chýši, a místo háčku trn z akácie, na který napíchl kousek masa. Co když se některá z ryb, které viděl při hladině, rozhodne zabrat?

Pak se usadil na pravém boku voru a Llanga si klekl vede něho, aby s nesmírným zájmem rybolov pozoroval.

Zdálo se, že štiky v Johausenově řece jsou stejně žravé jako hloupé, protože jedna z nich zakrátko vnadidlo spolkla a Max Huber ji obratně přitáhl k voru. Ryba vážila dobře čtyři kilogramy. Teď už bylo jasné, že cestující nebudou s hostinou čekat na zítřek.

Za polední přestávky si připravili jídlo z pečené antilopy a ze štiky, z níž zbyly jen kosti. K večeři se rozhodli pro polévku z pořádného kusu antilopy. Protože si to však vyžádalo několik hodin vaření, rozdělal průvodce na přídi oheň a postavil na něj hrnec s masem. Pak pokračovali v plavbě bez přerušení až do večera.

Během odpoledne už nic neulovili. V šest hodin se Khamis zastavil u úzké skalnaté zátoky, zastíněné větvemi gumovníku. Bylo to šťastně zvolené místo pro odpočinek.

Mezi kamením našli spoustu mlžů, slávek a ostranek. První pekli, druhé vařili a oboje jim příjemně doplnilo večeři. S třemi suchary a se štipcem soli by si už nemohli přát nic lepšího.

Poněvadž hrozila tmavá noc, nechtěl se už průvodce pouštět na řeku. Pluly po ní totiž často obrovské kmeny a srážka s nimi by mohla být prámu nebezpečná. Uložili se proto na kupě trávy pod gumovníkem ke spánku. Díky hlídkám spali klidně; do tábora nepřišla žádná nemilá návštěva, jen vřeštění opic neustalo až do východu slunce.

„Já tvrdím, že tahle hmyzí sběř nemluví!“ zvolal ráno Max Huber, když do chladné říční vody ponořil hlavu a ruce, pokousané od komárů.

Toho rána se odjezd velmi zpozdil. Strhl se prudký liják, a tak bylo lepší ochránit se před vodním přívalem pod hustým listovím gumovníku, který clonil tábořiště i vor, přivázaný pod jeho mohutnými kořeny. Nadto začala bouřka. Nad řekou se objevovaly jasné záblesky. Po proudu se ozývalo hřmění hromu.

Počasí bylo tak zneklidňující, že John Cort pokládal za svou povinnost prohlásit:

„Jestli ten liják nepřestane, bude lepší zůstat, kde jsme… Máme teď střelivo… ale chybí nám šaty na převlečení.“

„A proč bychom se neoblékli podle módy zdejšího kraje?“ smál se Max Huber. „Stačí se vykoupat a máme vypráno, otřít se trávou a máme vykartáčováno!“

Oba přátelé museli skutečně už týden provádět ráno tuto proceduru, když se nemohli převlékat.

Příval vody byl velmi prudký a trval přes hodinu. Využili té doby k přípravě snídaně. Objevilo se před nimi nové, velmi vítané jídlo. Dvě čerstvě snesená dropí vejce, která našel Llanga a která Khamis uvařil v kotlíku natvrdo. Tentokrát si Max Huber právem stěžoval, že příroda zapomněla vložit do vajec zrnko soli, bez níž se nedokázal obejít.

Kolem půl osmé déšť přestal, ač obloha zůstala zatažená. A proto vor znovu vyplul po proudu řeky.

Cestou vyhodili udice, a tak jim několik ryb posloužilo k obědu.

Khamis navrhl, aby nedělali obvyklou zastávku, chtěl dohnat ztracený čas. Jeho návrh ostatní přijali.

John Cort se ujal přípravy jídla, zapálil na přídi voru oheň a hrnec se brzy na žhavém popelu rozezpíval. Protože měli ještě dostatek masa z vodní antilopy, zůstaly pušky němé. Max Huber se však několikrát ocitl v pokušení střelit na některý pěkný kus, který se potloukal po břehu.

Tato část pralesa byla nesmírně bohatá na zvěř. Častokrát spatřili nad křovím a v pobřežním rákosí rohy různých antilop. Mohli lehce některé zastřelit, ale k čemu by to bylo dobré, když měli potravu ještě na příští den? A bylo také zbytečné přetěžovat vor.

John Cort, Max Huber a Khamis se ostatně odpoledne odškodnili. Jejich zbraně musely promluvit hlasem obrany – nebo spíš útoku.

Od rána urazili asi deset kilometrů. Řeka tu protékala vrtošivými zákruty, strmé břehy byly lemovány obrovskými stromy, které se rozpínaly nad řekou jako deštníky.

Bylo úžasné, jak se nad řekou širokou padesát až šedesát metrů spojovaly z obou břehů koruny stromů a vytvářely tak zelenou klenbu, pod níž se ozývalo lehké šplouchání voru. Mnoho větví spojovaly popínavé liány, které vytvářely rostlinný most, po němž hbití klauni všech možných opičích druhů mohli přecházet z břehu na břeh.

Bouřková mračna se od obzoru dosud nezvedla, a tak slunce zalévalo celý kraj a jeho paprsky dopadaly kolmo i na řeku.

Cestující si plavbu pod hustou zelenou klenbou nemohli vynachválit. Připomínala jim cestu pralesem se stinným podrostem, ovšem tentokrát neztíženou trnitými keři.

„Tenhle prales je hotový park!“ prohlásil John Cort. „Člověk si tu připadá jako v Národním parku Spojených států u pramenů Missouri a Yellowstonu.“

„V parku, který se hemží opicemi,“ odpověděl Max Huber. „Zdá se, že si tu dal dostaveníčko celý opičí národ. Jsme uprostřed království opic, v němž neomezeně vládnou šimpanzi a gorily.“

Khamis a jeho společníci nikdy neviděli tolik divokých a šklebivých zvířat pohromadě. Co křiku, co skoků, co kozelců a co pitvorných pošklebků by tu mohl zachytit fotograf svým objektivem!

„Je to ostatně docela přirozené,“ řekl Max Huber. „Což nejsme ve střední Africe? A já si myslím, že mezi opicemi a zdejšími domorodci je rozdíl docela nepatrný.“

„Rozdíl, Maxi,“ odpověděl John Cort, „tkví v tom, čím se odlišuje člověk od zvířete, tvor obdařený inteligencí od tvora, který je řízen jen neosobními pudy.“

„Ale pud je nekonečně jistější než rozum, milý Johne.“

„V tom ti neodporuji, Maxi. Ale tyto dva životní faktory jsou odděleny hlubokou propastí. A pokud ta nebude překlenuta, nebude moci moderní věda tvrdit, že člověk pochází z opice.“

„To jistě,“ souhlasil Max Huber. „Stále však chybí jeden článek řetězu, tvor mezi antropoidem a člověkem, tvor s menším počtem pudů a s větší dávkou inteligence. Ten však nebyl objeven asi proto, že neexistoval. Ale i kdyby existoval, nebyla by tím ještě Darwinova teorie potvrzena, jak aspoň soudím já…“

V této chvíli však museli dělat něco jiného než zkoumat, zda všichni živí tvorové na sebe vývojově navazují. Teď si museli dávat především pozor na nepřátelské projevy opičí havěti, hrozivé už pouhou početní převahou. Dopustili by se velké neopatrnosti, kdyby počet opic podceňovali. Byla jich tu celá armáda, snad všechno opičí obyvatelstvo ubanžského pralesa. V jejich projevech se nemohli vůbec mýlit a museli být krajně opatrní.

Průvodce pozoroval to hlučné hemžení se vzrůstajícím neklidem. Obličej mu zrudl, obočí se svraštilo, pronikavý pohled zpozorněl a na čele mu vyskočily vrásky.

„Buďme připraveni!“ řekl. „Mějme karabiny a náboje na dosah ruky, opravdu nevím, jak se věci vyvinou.“

„Jakýpak strach! Rána z pušky tu bandu rozpráší!“ zvolal Max Huber a zalícil.

„Nestřílejte, pane Hubere!“ napomenul ho Khamis.

„Nesmíme je napadnout… nesmíme je vydráždit… Postačí, když se budeme bránit!“

„Ale ony začínají!“ namítl John Cort.

„Neodpovídejme, pokud to nebude nutné,“ řekl Khamis.

Útočnost opic však vzrůstala. Do řeky začalo padat kamení a kusy větví vrhané opicemi, z nichž některé měly obrovskou sílu. Házely však i střely neškodné: ovoce utržené na stromech.

Průvodce se snažil udržovat vor uprostřed řeky, ve stejné vzdálenosti od obou břehů. Naneštěstí však neměl proti útokům opic žádnou možnost obrany. Počet útočníků stále vzrůstal a několik opičích střel už zasáhlo cestující, i když jim zatím neublížily.

„Tohle už je moci“ zvolal Max Huber a zamířil na gorilu, která se vynořila z rákosí. Jedinou ranou ji skolil.

Na zvuk výstřelu odpověděl ohlušující ryk. Útočnost opic však nepolevila, žádné zvíře se nedalo na útěk. Kdyby byli cestující chtěli vyřídit opice jednu po druhé, nebylo by jim střelivo stačilo. I při jediné ráně na každou opici by byli brzy bez nábojů. A co by pak lovci bez střeliva dělali?

„Přestaňme střílet!“ opakoval John Cort. „Tím ty bestie jen vydráždíme.

Doufejme, že se z toho dostaneme bez vážnějších následků.“

„Pěkně děkuju!“ zvolal Max Huber, který právě dostal zásah do hlavy.

Pokračovali tedy v plavbě za doprovodu opičí tlupy. Na některých místech se břehy tak přibližovaly, že šířka řeky se zmenšila na pouhou třetinu. Vor tam plul s proudem mnohem rychleji.

Snad nepřátelství opic s přicházející nocí ustane a opice se v pralese rozptýlí. Bude-li třeba, odváží se Khamis plout po řece celou noc. Teď byly čtyři hodiny, ale situace nevypadala, že by se do setmění nějak změnila.

Nejhorší bylo, že vor nebyl před útokem nijak chráněn. I když opice podobně jako kočky nemilují vodu, klenba větví nad řekou umožňovala opicím na mnohých místech volný pohyb. Odtud se mohly spustit přímo na hlavy cestujících. Pro tato obratná a potměšilá zvířata to bylo hračkou.

A právě o to se pět nebo šest velkých goril pokusilo k páté hodině odpolední v říčním zákrutu, nad nímž se větve stromů spojovaly. Zvířata se zachytila nad středem řeky asi padesát metrů nad vorem a čekala, až se přiblíží.

John Cort na to upozornil ostatní a rozhodně se v úmyslech opic nemýlil.

„Ony na nás skočí!“ zvolal Max Huber. „Jestli je neskolíme…“

„Střílejme!“ vykřikl průvodce.

Zazněly tři výstřely. Tři smrtelně zraněné opice se marně snažily zadržet větví. Spadly do řeky a zmizely.

Ryk se zdvojnásobil. Asi dvacet dalších opic se vrhlo do větví a chystalo se spustit na vor.

Lovci museli rychle nabít a znovu vystřelit. Rozpoutala se prudká palba. Tucet goril a šimpanzů bylo zraněno, dříve než se vor ocitl pod rostlinným mostem. Ostatní vyděšené opice uprchly na břeh.

Cestující si pomysleli, že kdyby se profesor Garner usídlil v tomto pralese, nepochybně by ho potkal osud doktora Johausena.

Pokud připustili, že doktora Johausena obyvatelé pralesa přijali stejně jako je samotné, pak bylo jeho zmizení vysvětleno. Nicméně v případě útoku na doktora by museli najít nějaké stopy. Při ničivých pudech opic by doktorova chýše nezůstala nepoškozená. Místo ní by jistě našli jen trosky.

V té chvíli se však neměli čas zajímat o německého doktora, nýbrž o svůj vor.

Řeka se postupně zužovala. Asi sto kroků před přídí prozrazovala kroužící voda nějaký vír. Kdyby se do něj vor dostal, podlehl by tahu vířícího proudu a byl by vržen na břeh. Khamis sice mohl udržet vor kormidlem v proudu, ale jen s obtížemi by se s ním vyhýbal víru. Opice na pravém břehu by ho pak napadly. Mohli jedině zahnat opice ranami z pušek. Karabiny tedy zazněly právě ve chvíli, kdy se vor počal ve víru otáčet kolem své osy.

Za okamžik poté tlupa opic zmizela. Nerozptýlily je však výstřely ani kulky. Už před hodinou počala stoupat od obzoru bouře. V této chvíli prolétly oblohou blesky a bouře se rozzuřila s úžasnou rychlostí, v těchto šířkách tak obvyklou. Při strašném hromobití podlehly opice jako všechna zvířata vlivu atmosférické elektřiny. Dostaly strach a běžely si v nejhustším podrostu vyhledat úkryt před oslepujícím běsnění blesků. Za několik minut byly oba břehy prázdné a z útočné tlupy zůstalo v pobřežním rákosí jen dvacet mrtvých těl.

KAPITOLA X.

NGGRA

Nazítří se obloha vyčistila – jakoby vymetena obrovským koštětem bouře – a klenula se v nádherné modři nad vrcholky stromů. Za východu slunce padaly z listí a z trávy drobné kapky vody. Rychle vyschlá půda zvala k pochodu pralesem, ale nikdo nepomýšlel na cestu pěšky k jihozápadu. Johausenova řeka od toho směru neodbočovala. Khamis byl pevně přesvědčen, že za čtrnáct dní dorazí k Ubangi.

Silné atmosférické výboje, tisíce blesků a táhlé hřmění ustaly ke třetí hodině ranní. Když vor proplul vírem ke břehu, našli tam cestovatelé vhodné útočiště. Rostl tam obrovský baobab, jehož vyhnilý kmen byl obklopen jenom kůrou. Jestliže se skupina uskrovní, vejdou se do dutiny všichni. Přenesli si z voru své skrovné nářadí, zbraně a střelivo, které za bouře nijak neutrpělo.

„Ta bouřka přišla opravdu včas!“ podotkl John Cort k Maxu Huberovi, zatímco Khamis připravoval z posledních zbytků zvěřiny jídlo.

Za hovoru se oba přátelé zabývali čištěním karabin, které byly střelbou značně zaneseny.

Llanga zatím slídil v rákosí a v trávě, zda tam nenajde hnízda s vejci.

„Ano, Johne, ta bouře nás zachránila,“ odpověděl Max Huber. „A nedej bůh, aby si ty bestie usmyslely se sem vrátit. Mějme se rozhodně na pozoru.“

I Khamis měl strach, že se po východu slunce opice na obou březích zase objeví. Zatím byl spokojen, neslyšel za svítání nic podezřelého.

„Šel jsem po břehu asi sto kroků,“ pokračoval John Cort, „ale nespatřil jsem ani jednu opici.“

„To je dobré znamení,“ odpověděl Max Huber. „A já doufám, že na příště využijeme zbraní jinak než k obraně proti makakům. Už jsem myslel, že ztratíme všechny náboje.“

„A nemáme možnost si je doplnit,“ řekl John Cort. „S další chýší doktora Johausena nemůžeme už počítat.“

„A když si pomyslím, že ten dobrák doktor chtěl s takovou zvěří navázat společenské styky!“ zvolal Max Huber. „Pěkná společnost! Jedině profesora Garnera mohlo napadnout pozvat takovou pakáž k obědu a zjišťovat, jak říkají „dobrou chuť“ a „děkujeme vám“. Takových fantastů je ale víc… V Americe, v Německu i ve Francii…“

„Ve Francii?“ podivil se John Cort.

„Nu, kdybys hledal mezi vědci na pařížské univerzitě, jistě bys mezi nimi našel několik hlu…“

„…hlupáků?“

„Ne, několik hluboce zanícených učenců, kteří by byli schopni odejít do konžského pralesa a pokračovat tam v pokusech doktora Johausena.“

„Tedy, Maxi, víme všechno o prvním vědci, který přerušil svůj styk s opicemi, ale něco jiného je případ toho druhého a já se bojím, že…“

„Že gorily a další opice mu přelámaly kosti!“ odpověděl Max Huber. „Podle jejich včerejšího přivítání lze těžko soudit, že to jsou bytosti civilizované nebo že se jimi někdy stanou.“

„Já si myslím, Maxi, že zvířata zůstanou vždycky zvířaty.“

„A lidé lidmi!“ dodal Max Huber se smíchem. „Přesto hrozně lituji, že se vrátíme do Librevillu beze zprávo doktorovi…“

„Souhlasím s tebou, ale teď je pro nás důležitější projít tímto pralesem.“

„To taky uděláme.“

Další cesta proběhla celkem šťastně, protože voru stačilo dát se jen unášet proudem Johausenovy řeky. Mohly je ovšem čekat peřeje, přirozené přehrady a vodopády. Této možnosti se bál především Khamis.

Teď právě svolával své společníky k jídlu. Zároveň se objevil Llanga s kachními vejci, která si schovali na poledne. Díky kusu antilopy nemuseli zásoby až do polední zastávky obnovovat.

„Tak mě napadlo,“ řekl John Cort, „že jsme neměli plýtvat střelivem nadarmo a mohli využít opičího masa.“

„Ale fuj!“ zvolal Max Huber.

„Hleďme toho labužníka!“

„Cože, Johne, ty bys jedl gorilí kotlety, šimpanzí řízky a kýtu z mandrila?“

„Není to špatné,“ řekl Khamis. „Domorodci si podobné lahůdky nijak neoškliví.“

„Já bych to jedl, kdyby to bylo nutné,“ řekl John Cort.

„Ty lidojede!“ zvolal Max Huber. „Jíst skoro své bližní!“

„Děkuji, Maxi!“

Nakonec ale nechali zabité opice na pospas dravým ptákům. V pralese bylo tolik šelem a dravců, že se opičímu masu nedostalo cti být součástí lidského jídelníčku.

Khamisovi dalo velkou námahu provést vor vírem. Všichni se zúčastnili manévru, který trval přes hodinu. Víry teď vor velmi zdržovaly. Kdyby se opičí tlupa vrátila, nebyli by ji mohli plavbou po proudu uniknout. Ani průvodce, ani jeho společníci by nevyšli z nerovného boje živi a zdrávi.

Po vyčerpávajícím úsilí se vor konečně dostal na konec peřejí a počal zase volně plout po proudu Johausenovy řeky.

Počasí slibovalo krásný den. Na obzoru zmizely všechny stopy bouře a nehrozil ani déšť. Zato na plavce dopadaly kolmé sluneční paprsky, ohlašující úmorné vedro bez severního větru, kterého by vor jistě využil, kdyby měl ovšem plachtu.

Řeka se cestou k jihozápadu postupně rozšiřovala. V řečišti se už neobjevovaly víry a ani nad hladinou se neskláněly větve okolních stromů. Ale opice se stejně neobjevily.

Říční břehy však nebyly nijak pusté. Oživovala je křikem a letem hejna vodního ptactva, kachen, dropů, pelikánů, ledňáčků a četných druhů brodivých ptáků.

John Cort zastřelil několik párů těchto ptáků, kteří posloužili k obědu spolu s vejci vybranými malým černochem z hnízd. Aby dohnali ztracený čas, zřekli se polední přestávky. V dopolední části plavby nedošlo k žádné příhodě. Ale odpoledne byl vyhlášen poplach, i když bez vážnější příčiny.

Byly asi čtyři hodiny, když Khamis u kormidla poprosil Johna Corta, aby ho na chvíli vystřídal, a šel se postavit na příď.

Max Huber vstal, přesvědčil se, že žádné nebezpečí nehrozí, a zeptal se průvodce:

„Co to obhlížíte?“

Khamis ukázal dopředu, kde se voda uprostřed proudu prudce vlnila.

„Už zase vír!“ zvolal Max Huber.

„To není vír,“ odpověděl Khamis.

„A co je to tedy?“

Na tuto otázku odpověděl ihned prudký výtrysk vody, který vystoupil asi čtyři metry nad hladinu.

Překvapený Max Huber vykřikl:

„Cožpak v afrických vodách žijí velryby?“

„Ne…, tohle jsou hroši,“ odpověděl průvodce.

Z místa, kde se vynořila obrovská hlava s dlouhými kly, ozvalo se hlučné zafunění.

Na prámu nikoho ani nenapadlo na hrochy útočit. Ale bylo možné, že hroch sám projeví útočné úmysly. Co by se asi stalo s vorem a jeho osádkou, kdyby zvíře vrazilo svou dvěstětunovou váhou do voru a zakouslo se do něho svými strašnými kly?

Proud tady byl dost prudký. Bylo určitě výhodnější pustit se po proudu než plout při břehu, kam by mohl zamířit i hroch. Na souši se ovšem mohli hrošímu útoku vyhnout docela snadno, protože hroch se na svých krátkých nohou pohybuje jen velmi nemotorně, když břicho vleče téměř po zemi. Tam se chová spíš jako sele než jako divoký kanec. Ale ve vodě mu byl vor vydán na milost a nemilost. A i kdyby se cestující před útokem zachránili plaváním ke břehu, vor by byl rozbitý na kousky. Postavení nového voru by byla pak práce nesmírně obtížná.

„Musíme proplout nepozorovaně,“ řekl Khamis. „Buďme tiše, nedělejme

žádný hluk a připravme se skočit do vody, bude-li to nezbytné…“

„Já se postarám o Llangu,“ řekl Max Huber.

Zachovali se podle průvodcovy rady. Lehli si na vor unášený proudem značnou rychlostí. V této poloze měli naději, že je hroch nezpozoruje.

Za chvíli zaslechli zafunění, jakoby prasečí zachrochtání a rozhoupání prámu jim prozradilo, že se ocitli ve vlnách, vyvolaných obrovským zvířetem.

Prožili několik úzkostných chvil. Zdvihne hroch prám hlavou nad vodu, nebo jej potopí svým těžkým tělem?

Všichni se uklidnili až tehdy, když vlnění ustalo a když hroší funění počalo slábnout. Pak zdvihli hlavu a spatřili hrocha, jak se klidně převaluje na mělčině.

Večer Khamis zastavil u potoka při pravém břehu. Nemohl vybrat lepší místo. Břeh tam byl chráněn širokými listy banánovníků. Při hladině řeky leželo plno jedlých měkkýšů. Sesbírali je a upekli si je k večeři. Chur divokých banánů nebyla sice valná, ale jejich šťáva s vodou jim poskytla příjemný a osvěžující nápoj.

„To by bylo všechno hezké,“ řekl Max Huber, „kdybychom si mohli být jisti klidným spánkem. Ale tyhle milióny komárů nám spát nedají. Ráno se probudíme úplně sežraní.“

Skutečně by se tak stalo, kdyby Llanga nepřišel na prostředek, jak mračna bzučících komárů zahnat.

Odešel kousek proti potoku a za chvíli odtud zavolal.

Khamis se vydal za ním a Llanga mu ukázal hromadu trusu nějakých přežvýkavců, kteří se sem chodili napájet.

Hodí-li se tento trus na oheň, vytvoří hustý a neobyčejně čpavý dým, což je nejlepší a snad jediný prostředek k zapuzení komárů. Domorodci ho používají všude, kde mohou, a jsou spokojeni.

Zanedlouho byla pod banánovníky kupa trusu. Oheň rozdělali suchým dřívím. Průvodce pak do něho vhodil několik kusů trusu. Do vzduchu se vznesl mrak dýmu, a když se rozšířil, všechen nesnesitelný hmyz zmizel.

Oheň udržovali střídavě po celou noc Khamis, Max Huber a John Cort.

Ráno se cítili díky dobrému spánku svěží a pokračovali hned v plavbě.

Nic není tak proměnlivé jako podnebí v této části Afriky. Včerejší jasné nebe bylo vystřídáno zamračenou oblohou, která věštila deštivý den. Mračna se však držela dost vysoko, a tak sprchlo jen jednou, zato však hodně nepříjemně.

Khamis dostal naštěstí výborný nápad. Banánové listy jsou jedny z největších v rostlinné říši. Černoši je používají jako krytinu svých slaměných chýší. Z pouhých dvanácti listů postavil Khamis na prámu jakýsi přístřešek svázaný liánami. Udělal to ještě před odplutím. Cestující teď byli chráněni před jemným deštěm, který po listech stékal.

Dopoledne se ukázalo asi dvacet velkých opic, které byly zřejmě ochotné projevovat stejné nepřátelství jako včera. Nejmoudřejší bylo vyhnout se jakémukoli styku s nimi. Podařilo se to zavedením voru k levému břehu, kde už tolik opic nebylo.

John Cort správně připomněl, že spojení mezi tlupami na obou březích tu není možné, protože liánové mosty byly neschůdné i pro opice.

Polední přestávku cestující zkrátili. Var se zastavil pouze proto, aby lovci sebrali antilopu, kterou John Cort zastřelil v hustém rákosí při ohbí řeky.

Teď se Johausenova řeka, tekoucí dosud k jihovýchodu, stáčela skoro v pravém úhlu ze svého směru. Khamise změna trochu znepokojila. Vždyť cíl jejich cesty byl na západě u Atlantiku. Nemohl ovšem pochybovat, že johausenova řeka je přítok Ubangi, ale dělat několik set kilometrů dlouhou zajížďku do Konga se mu nechtělo. Naštěstí po hodině plavby svým orientačním smyslem zjistil, že se řeka vrací zas do původního směru. Mohl tedy doufat, že je zavede až ke hranicím Francouzského Konga, odkud se už snadno dostanou do Librevillu.

V půl sedmé Khamis mohutným záběrem kormidla přistál v úzké zátoce, zastíněné mohutným porostem mahagonů.

Nepršelo sice, ale obloha byla zatažena hustými mračny, kterými slunce nepronikalo. Chladné noci se však nemuseli bát, bylo pětadvacet až šestadvacet stupňů nad nulou. Mezi kameny zátoky vzplát oheň, tentokrát výhradně pro upečení čtvrti antilopy. Llanga marně hledal mlže nebo banány ke zpestření jídelníčku. Komárů se zbavili stejným způsobem jako včera.

V půl osmé bylo ještě světlo. Na hladině se odrážel poslední zásvit dne. Po řece pluly shluky rákosí i jiných rostlin a od břehů vyrvané kmeny.

Zatímco John Cort, Max Huber a Khamis připravovali lože ze suché trávy u paty stromu, Llanga pobíhal po břehu a bavil se sledováním plujících ostrůvků. Při tom objevil asi sto metrů proti proudu malý kmen stromu, zlomený asi dva metry nad prvními větvemi. Zlom byl dosud čerstvý. Ve větvích splývajících po vodě byly ještě květy a trochu ovoce, které v zeleni větví přežilo pád do vody.

Strom byl patrně zasažen bleskem za poslední bouře. Z místa, kde vyrostl, spadl na břeh a zvolna sklouzl mezi rákosím do proudu. který ho zanesl doprostřed řeky.

Kmen by Llanga nezaujal víc než ostatní věci na řece, kdyby nepřilákal jeho pozornost zvláštní jev.

Ve spleti větví zahlédl totiž chlapec živého tvora, který jako by se gesty domáhal pomoci. V tom šeru však nemohl chlapec tvora poznat.

Chtěl už zavolat Maxe Hubera a Johna Corta, když se událo něco nového.

Kmen byl asi čtyřicet metrů od břehu, poblíž zátoky s vorem. V té chvíli se ozval podivný křik, nebo spíše jakési zoufalé volání, jako by lidská bytost prosila o pomoc.

Když kmen míjel zátoku, vyskočil onen tvor z větví a vrhl se do proudu se zřetelným úmyslem dosáhnout břehu.

Llanga byl přesvědčen, že to je malé dítě, trochu menší než on. Děcko muselo být na stromě ve chvíli pádu do vody. Umělo plavat? Rozhodně velmi špatně, a ne tak, aby doplavalo ke břehu. Síly je zřetelně opouštěly. Zmítalo se ve vodě, potápělo se a občas vyráželo jakýsi křik, podobající se podivnému kvokání.

Llanga se nezdržoval voláním o pomoc, skočil do řeky a doplaval na místo, kde se dítě naposled potopilo.

V té chvíli přiběhli na břeh zátoky Max Huber i John Cort, kteří zaslechli první chlapcův výkřik. Spatřili Llangu, jak přidržuje nad vodou jakési tělo. Podali mu ruce a pomohli mu vystoupit na břeh.

„Cos to, Llango, prosím tě, vylovil?“ zvolal Max Huber.

„Nějaké dítě, pane Hubere… Mohlo se utopit!“

„Dítě?“ opakoval John Cort.

„Ano, pane Corte.“

A Llanga si klekl ke tvorečkovi, kterého právě zachránil. Max Huber se

sklonil, aby se na něho podíval zblízka.

„Ale vždyť to není dítě!“ zvolal a napřímil se.

„A co to je?“ ptal se John Cort.

„Opička…, potomek těch odporných šklebilů. kteří nás napadli… A ty ses, Llango, málem utopil, abys ho zachránil před utonutím!“

„Dítě… dítě!“ opakoval Llanga.

„Kdepak! Radím ti, abys ho poslal k jeho rodině do pralesa.“

Llanga však Huberovu tvrzení nevěřil a umíněně trval na svém, že tvor, kterému zachránil život a který dosud nenabyl vědomí, je opravdu dítě. Nehodlal se od něho odloučit a vzal ho do náručí. Když ho odnesl do tábora, aby ho tam u ohně zahřál, zjistil, že tvor dosud dýchá. Třel ho, uložil na suchou trávu a čekal, až zachráněný otevře oči.

Po rozdělení hlídek oba přátelé usnuli, zatímco Khamis měl do půlnoci hlídku.

Llanga nemohl usnout. Neklidně číhal po sebemenším pohybu svého chráněnce. Lehl si vedle něho, držel ho za ruku a naslouchal jeho slabému dechu. Jaké bylo jeho překvapení, když k jedenácté hodině zaslechl slabým hlasem pronesená slova: Ngom! Ngom! Jako by dítě volalo svou matku!

KAPITOLA XI.

DEN 19. BŘEZNA

Při poslední zastávce cestující usoudili, že už zdolali dvě stě kilometrů, z poloviny pěšky, z poloviny plavbou po Johausenově řece. Zbývalo jim překonat k řece Ubangi ještě stejnou vzdálenost? Podle průvodcova mínění ne. Zbytek cesty zdolají rychle, jestliže jejich vor nezdrží nějaká překážka.

Hned ráno nasedli na vor s jedním cestujícím navíc. Llanga se totiž od opičky nechtěl odloučit. Když ji přenesl pod kryt z listí, sedl si k ní a čekal, až otevře oči.

Max Huber a John Cort nepochybovali, že to je člen rodiny afrických opic, šimpanzů, goril, mandrilů, babuinů a dalších. Ani je nenapadlo prohlédnout si jej pozorněji. Vůbec je nezajímal. Llanga ho včera zachránil a chtěl si ho ponechat, jako se někdo ze soucitu ujme zaběhlého psa. Budiž! Ar si z opice udělá kamaráda. Svědčí to o jeho dobrém srdci. A protože oba přátelé adoptovali malého černocha, dovolili mu adoptovat malou opici. Ta ostatně při první příležitosti stejně uteče do pralesa a opustí svého zachránce s nevděkem, na nějž nemají monopol jen lidé.

Kdyby Llanga řekl Johnu Cortovi, Maxu Huberovi i Khamisovi, že tahle opice mluví, že několikrát opakovala slovo ngvra, byl by snad vzbudil jejich pozornost. Byli by si možná prohlédli opičku důkladněji a byli by v ní třeba objevili dosud neznámý druh, druh mluvících opic!

Ale Llanga mlčel; bál se, že se mýlil, že špatně slyšel. Umínil si však svého chráněnce pozorovat. A jestliže zaslechne znovu slovo ngora nebo něco jiného, ihned na to Johna Corta a Maxe Hubera upozorní.

Z těchto důvodů také zůstal pod přístřeškem a pokoušel se vpravit svému chráněnci do úst pár soust. Opička musela být už dlouhým půstem oslabená. Bude však obtížné ji živit, protože opice požírají především nejrůznější syrové plody a Llanga žádné neměl. Mohl jí nabídnout jen antilopí maso, na které však nebyla zvyklá. Opička měla ostatně horečku a byla stále ve stavu jakéhosi bezvědomí.

„Jakpak se té opičce daří?“ ptal se Llangy Max Huber, když chlapec po vyplutí voru vylezl zpod přístřešku.

„Stále spí, pane Hubere.“

„A ty si ji chceš nechat?“

„Ano… když mi to dovolíte.“

„Nevidím v tom nic špatného, Llango. Ale pozor, aby tě nepoškrábala!“

„Ach pane Hubere…!

„Jen si dej pozor! Tahle zvířata jsou falešná jako kočky.“

„A víš, že bys mu měl dát nějaké jméno, když si z něho chceš udělat kamaráda?“

„Jaké jméno?“

„Třeba Žoko, hrome! Všechny opice se přece jmenují Žoko!“

Zdálo se však, že tohle jméno se Llangovi nelíbí. Nic neřekl a od svého ochránce odešel.

Během odpoledne byla plavba příznivá a cestující nijak netrpěli horkem.

Mračná clona byla tak hustá, že slunce k nim nemohlo proniknout. Mohli být jen rádi, protože řeka tu často protékala volným prostranstvím. Ani na břehu, kde bylo jen málo stromů, by nenašli stín. Okolní půda byla bažinatá, k nejbližším stromům bylo nejméně půl kilometru daleko. Báli se, že se zas s obvyklou prudkostí snese déšť, ale obloha se spokojila jen hrozbou tmavých mraků.

Vodních ptáků létalo nad bažinami dost, ale přežvýkavci se už neukazovali. Celé odpoledne nespatřili k velké Maxově nelibosti ani jednoho. Stál s připravenou puškou na přídi voru jako lovec na čekané a prohledával zrakem břehy, ke kterým se Khamis s vrtošivým proudem místy přibližoval.

V poledne se však museli spokojit ptačími stehny a křídly. Není divu, že začali být s jednotvárným jídlem nespokojeni. Pořád jen pečené nebo vařené maso a čistou vodu, ale žádné ovoce, chleba, žádnou sůl, někdy ryby, ale nedostatečně upravené. Těšili se už na první stanici při řece Ubangi, kde na všechna strádání díky pohostinným misionářům rychle zapomenou.

Toho dne hledal Khamis marně vhodné polední tábořiště. Břehy zarostlé vysokým rákosím nebyly dostupné. V zaplaveném prostoru nebylo možno ani přistát. Cestující tím ale ušetřili čas, protože prám přerušil plavbu až k páté hodině odpolední. Max Huber a John Cort zatím probírali příhody této cesty. Vybavovali si události od odjezdu z Librevillu, zajímavé a bohaté lovy v oblasti horního Ubangi, velké úlovky slonů, různá nebezpečí výpravy, z nichž se během dvouměsíční cesty vždy šťastně dostali, a pak celkem hladký návrat až k pahorku s tamarindy. Vzpomínali na strašné sloní stádo, na uprchlé nosiče, na Urdaxovu smrt a na pronásledování sloním stádem až k okraji pralesa…

„To byl smutný konec výpravy, do té chvíle tak šťastné!“ řekl John Cort.

„Kdo ví, zda nás nečeká druhý, stejně tragický.“

„Je to možné, ale ne pravděpodobné,Johne,“ odpověděl Max Huber.

„Možná přeháním… Tenhle prales není tak tajemný jako lesy na Dalekém západě. Nehrozí nám tady útok rudokožců. Nejsou tu ani ti strašní afričtí kočovníci ze severovýchodu volající stále Maso! Maso! jako praví lidožrouti. Ne, tenhle vodní tok, který jsme nazvali Johausenovou řekou a po němž jsme tak toužili, tato klidná a jasná řeka nás dovede pohodlně až k Ubangi.“

„K Ubangi, Maxi, které bychom stejně dosáhli obejitím pralesa podle plánu ubohého Urdaxe, a v pohodlném voze, kde nám až do konce cesty nemělo nic chybět.“

„Máš pravdu, Johne, to by bývalo lepší… Tenhle tajemný prales je vlastně docela obyčejný les, který ani nestojí za návštěvu. Je to opravdu jen velký les, a nic víc! Ale přesto nás hned od počátku překvapil jednou zvláštnostÍ. Vzpomínáš si na ty plameny, které se míhaly na pokraji a ve větvích prvních stromů? A pak jsme nikoho nenašli! Co se, k čertu, s těmi černochy stalo? Častokrát se je teď snažím zahlédnout ve větvích baobabů, tamarindů a ostatních velkých stromů… Ne! Nikde není ani jediná lidská bytost!“

„Maxi,“ ozval se v této chvíli John Cort.

,Johne?“ odpověděl mu Max Huber.

„Nechtěl by ses podívat tamhle…, po proudu u levého břehu?“

„Co je tam? Nějaký domorodec?“

„Ano.. ale čtyřnohý. V rákosí tam vidím nádherné rohy stočené jako lodní kýl.“

I Khamisova pozornost byla upoutána tím směrem.

„Buvol!“ řekl

„Buvol?“ zvolal Max Huber a popadl karabinu. „To je pořádný kus masa a já ho mám na dostřel!“

Khamis se mocně zapřel do kormidla. Prám zamířil šikmo ke břehu. Za chvíli byl na třicet metrů od něho.

„Nádherná vyhlídka na bifteky,“ šeptal Max Huber s karabinou opřenou o pravé koleno.

„Máš první ránu, Maxi,“ řekl John Cort.

„Já si beru druhou… bude-li to třeba.“

Buvol se zřejmě nehodlal hnout z místa. Stál od voru proti větru a větřil, o hrozícím nebezpečí patrně nevěděl. Protože Max Huber nemohl zamířit na srdce, jakmile měl zvíře na mušce, zamířil na hlavu.

Ozvala se rána a v rákosí se zdvihl ocas zvířete. Prostorem se rozlehlo bolestné zařvání. Znamenalo to, že buvol byl smrtelně zasažen.

„Hotovo!“ zvolal Max Huber vítězně.

John Cort už skutečně nemusel střílet, což jim ušetřilo jeden náboj. Zvíře padlo v rákosí, sklouzlo po břehu a zbarvilo proudem krve průzračné vody Johausenovy řeky.

Aby nádherný kus neztratili, zamířili s vorem k místu, kde buvol padl.

Průvodce ho na místě rozčtvrtil a vhodné kusy masa vyřízl.

Oba přátelé zatím obdivovali exemplář obrovských afrických buvolů. Když tato zvířata táhla planinou ve stádech o dvou až třech stech kusech, těžko si lze představit strašný dusot v mraku prachu, zdviženého jejich postupem.

Tohle však byl osamělý býk, větší než jeho evropští příbuzní, s užším čelem, s prodlouženým čenichem a s rohy více stočenými. Z jeho kůže se vyrábějí rozličné předměty, z rohů tabatěrky a hřebeny. Červenými a černými chlupy se vycpávají pohovky a židle. Řízky, kotlety a žebra jsou stejně lahodné a výživné jako maso z buvolů asijských nebo amerických. Max Huber měl opravdu šťastnou ránu. Nepadne-li totiž buvol po prvním výstřelu, okamžitě lovce napadá.

Khamis sekerou a nožem zvíře zpracoval, přičemž mu jeho společníci pomáhali, jak mohli. Nechtěl vor zbytečně přetěžovat. Třicet až čtyřicet kilogramů masa jim mělo stačit k obživě na několik dní.

Zatímco ukončovali tuto lovecku práci, Llanga zůstal pod přístřeškem, ač byl obvykle velmi zvědavý na vše, co zajímalo Maxe a Johna. Ukázalo se proč.

Při ráně z pušky se malá opička probrala z mdloby. Ruce se jí lehce zachvěly. Oči zatím neotevřela, ale z úst jí unikla slova, která už jednou Llangu překvapila:

„Ngora! Ngora!“

Tentokrát se Llanga nemýlil. Zaslechl ta slova zcela zřetelně, dokonce s ráčkováním hlásky r.

Dojatý bolestným přízvukem hlasu, vzal horečkou rozpálenou tlapku do dlaní. Pak naplnil šálek čerstvou vodou a pokusil se vpravit několik kapek opičce do úst. Marně. Čelisti se neotevřely. Llanga namočil do vody chomáč trávy a lehce přetřel rty opičky. Zřejmě jí to udělalo dobře. Její ruka se v chlapcově dlani lehce sevřela a z úst jí znovu zaznělo slovo ngora.

Že by ta drobná bytost volala matku?

Llangova náklonnost k opičce ještě vzrostla při pomyšlení, že toto slovo bylo možná i posledním výdechem.

Opice… řekl Max Huber. Ne, tohle nebyla opice, i když by Llanga své přesvědčení nedovedl vysvětlit.

Zůstal celou hodinu u svého chráněnce, hladil mu ruku, ovlažoval rty čerstvou vodou a neopustil ho ani ve spánku, do něhož zase upadl.

Pak se rozhodl říci vše ostatním. Vyšel zpod přístřešku a posadil se ke svým ochráncům, zatímco se prám, odstrčený od břehu, pustil zas po proudu.

„Tak co,“ zeptal se Max Huber s úsměvem, ,jak se daří tvé opici?“

Llanga na něho pohlédl, jako by váhal s odpovědí. Pak položil ruku na Huberovu paži a řekl:

„To není opice…“

„Že to není opice?“ opakoval John Cort.

„Ten Llanga je ale paličák,“ řekl Max Huber. „Nevzal sis do hlavy, že to je dítě jako ty?“

„Dítě…ne jako já… ale přece dítě.“

„Poslyš, Llango,“ pokračoval John Cort vážněji než jeho přítel, „ty si opravdu myslíš, že je to dítě?“

„Ano…, mluvilo…, dnes v noci.“

„Že mluvilo?“

„A právě před chvílí mluvilo znova.“

„A copak ten malý zázrak řekl?“ ptal se Max Huber.

„Řekl ngora!“

„Cože? To slovo jsem už jednou slyšelI“ zvolal John Cort, který nemohl potlačit překvapení.

„Ano…ngora,“ potvrdil malý černoch.

Byly tu jen dvě možnosti. Buď se stal Llanga obětí smyslového klamu, nebo mu přeskočilo.

„To si musíme ověřit,“ řekl John Cort… A je-li to pravda, bude to přinejmenším něco mimořádného, Maxi!“

Oba dva se sklonili k přístřešku a pozorovali spáče.

Na první pohled by řekli, že to je malá opice. Ale Johna Corta překvapilo, že zadní nohy tohoto tvorečka byly uzpůsobeny k chůzi; nebyly tedy chápavé jako nohy běžných opičích druhů.

John Cort si toho všiml první a řekl to Maxu Huberovi.

„Podivné…, velmi podivné,“ přiznal Max.

Co se výšky týče, byl tento tvor asi sedmdesát centimetrů velký. Zdálo se, že je to ještě dítě, nejvýš pět let staré. Jeho lysá kůže měla jen řídké narudlé chmýří. Na čele, na tvářích a na bradě však nemělo jediný chlup. Na hrudi, na stehnech a na nohou však mělo hustou srst. Uši byly zakončeny měkkým lalůčkem na rozdíl od jiných čtyřnožců, kteří lalůčky nemají. Ruce nemělo mládě nijak nadměrně dlouhé. A příroda je taky neobdařila ohonem, běžným u všech opic a u mnohých chápavých. Hlavu mělo kulatou, s lebečním úhlem asi osmdesát stupňů, plochý nos a mírně skloněné čelo. I když porost na hlavě nebyly vlasy, byla to aspoň obdoba porostu na hlavách středoafrických černochů. Celkem se tento tvor vnějším vzhledem, a snad vnitřním uspořádáním, podobal spíš člověku než opici.

Lze si představit rozrušení Johna Corta, když se ocitl před tvorem naprosto neznámým, jakého žádný antropolog dosud nepopsal, a který se mu zdál být spojovacím článkem mezi zvířetem a člověkem.

A Llanga tvrdil, že ten tvor mluví! Jestli ovšem malý černoch nepokládal za artikulovaný zvuk pouhý výkřik nevyjadřující žádnou myšlenku, výkřik podmíněný pudem a nikoli inteligencí.

Oba přátelé zůstali tiše sklonění: doufali, že se ústa tvorečka otevřou, zatímco Llanga mu třel čelo a spánky. Dech tvora už nebyl tak sípavý a kůže tak horká. Horečka mu zřejmě klesala. Konečně se jeho rty otevřely.

„Ngora…! Ngora…!“ pronesl tvor slabým hlasem.

„No tohle!“ zvolal Max Huber…To už přesahuje každou víru!“

Ani jeden, ani druhý nechtěli věřit tomu, co právě slyšeli.

Ten tvor, ať už to bylo co chtělo, měl dar řeči! I když až dosud pronesl pouze jediné slovo konžského jazyka, bylo možno předpokládat, že užívá i jiných slova že jimi vyjadřuje své myšlenky, které dovede převádět ve věty.

Litovali jen, že záhadný tvor měl stále zavřené oči a neukázal jim pohled, odrážející myšlenky a často vysvětlující mnoho. Jeho víčka zůstávala stále zavřena a nic nenasvědčovalo tomu, že se brzy otevřou.

John Cort se nad tvorem sklonil a číhal po slovech nebo po výkřiku, který by mu unikl. Když mu zvedl hlavu, zjistil ke svému překvapení, že tvor má okolo krčku omotaný provaz.

Pootočil provaz spletený z hedvábí tak, aby našel uzel. Ale zároveň vykřikl:

„Medaile!“

John Cort provaz rozvázal.

Ano! Byla to niklová medaile velká jako mince, s vyrytým jménem na jedné straně a s portrétem na straně druhé.

Bylo to jméno doktora Johausena a tvář téhož vědce, zobrazená z profilu.

„To je on!“ zvolal Max Huber. „A tenhle uličník, dekorovaný německým profesorem, jehož chýši jsme našli prázdnou…“

Nebylo ovšem nic divného, že se tyto medaile rozšířily v Kamerunu, protože doktor je mnohokrát rozdával konžskému obyvatelstvu. Ale že byla tato medaile právě na krku tohoto podivného obyvatele pralesa…

„To je fantastické,“ prohlásil Max Huber.

„Ledaže by tento poloop a poločlověk ukradl tu medaili v doktorově chýši…“

„Khamisi!“ zvolal John Cort.

Chtěl průvodce zasvětit do tohoto neobyčejného příběhu a zeptat se na jeho mínění.

Skoro současně se ozval průvodcův hlas:

„Pane Hubere…Pane Corte!“

Oba mladí muži vyšli zpod přístřešku a přešli ke Khamisovi. „Poslouchejte!“ řekl jim.

Pět set metrů po proudu se řeka stáčela prudce doprava ohbím, zarostlým hustě stromy. K uchu z té strany doléhalo temné a vytrvalé hučení. A ten to hukot s postupem voru stále sílil.

„Velmi podezřelý zvuk!“ řekl John Cort.

„Jehož původ nemohu určit,“ dodal Max Huber.

„Možná že tam je nějaký vodopád,“ řekl průvodce.

„Vane jižní vítr a já cítím ve vzduchu vlhkost.“

Khamis se nemýlil. Nad povrchem řeky se vznášel oblak páry, který mohl pocházet jedině z vodní tříště.

Je snad na řece nějaká překážka? To byla otázka tak závažná, že Max Huber a John Cort už na Llangu a na jeho chráněnce nemysleli.

Prám plul značnou rychlostí k ohbí řeky. Za několik minut budou cestující vědět, co je příčinou vzdáleného hluku.

Za ohbím řeky se průvodcovy obavy splnily.

Asi tři sta metrů před vorem se napříč řeky táhla velká skaliska, mezi nimiž se proud zběsile pěnil. Ve středu řeky se vytvořily peřeje a po stranách vodopády. Nedostane-li se vor k některému z břehů, aby tam byl pevně uvázán, bude stržen proudem a rozbije se o skaliska nebo se v peřejích rozpadne.

Všichni cestující však zachovali chladnokrevnost. Nesměli ztrácet ani vteřinu, protože rychlost proudu vzrůstala.

„Ke břehu! Ke břehu!“ zvolal Khamis.

Bylo půl sedmé. Za dnešního podmračeného dne se bude jistě brzy šeřit, a pak cestující nebudou moci jednotlivé překážky rozeznat.

Khamis se marně snažil vor řídit. Jeho síly na to nestačily. Max Huber mu pomáhal. Nemohli však kormidlem vzdorovat proudu, který je strhával ke středu kamenité přehrady. Snad by se jim to bylo nakonec i podařilo, ale kormidlo se jim náhle zlomilo a vor se řítil proudem dál.

„Připravme se vyskočit na skaliska, dříve než se v peřejích potopíme!“ volal Khamis.

„Nic jiného nemůžeme udělat!“ řekl John Cort.

V tom zmatku vyšel zpod přístřešku Llanga a rázem pochopil hrozící nebezpečí. Nemyslel však na sebe, nýbrž na svého malého chráněnce. Vzal ho do náručí a klekl si na přídi.

Za minutu už projížděl vor středem. Podaří se mu bez nárazu projet?

Křehké plavidlo najelo na velké skalisko a s nesmírnou prudkostí na ně narazilo. Marně se Khamis a jeho společníci snažili zachytit se skal, na něž se jim podařilo vyhodit zbraně, střelivo a ostatní potřeby.

Všechny strhl prudký vír ve chvíli, kdy se vor rozbil na kousky a jeho trosky proplouvaly středem zpěněných vod.

KAPITOLA XII.

V PRALESE

Nazítří leželi všichni tři muži u ohně, v němž dohořívaly poslední uhlíky. Zmoženi únavou, neschopni vzdorovat spánku, usušili si u ohně oděv a tvrdě usnuli.

Kolik bylo hodin? Byl den, nebo noc? Nikdo z nich to nevěděl. Odhadem času, který uplynul od včerejška, mohli jen usoudit, že slunce už muselo vyjít. Ale v kterou stranu teď je? Kdyby si tuto otázku položili, zůstala by bez odpovědi.

Kolem nich stály stromy tak hustě a byly tak vysoké, že zrak dohlédl k jejich korunám až ve výši několika metrů. V záři ohně mezi obrovskými kmeny a liánami bylo nemožné zahlédnout nějakou schůdnou stezku. Koruny stromů byly tak husté a jejich větve tak propletené, že jimi nepronikal ani svit hvězd, ani zář slunce. Vězení by nemohlo být temnější a jeho zdi nedostupnější. A přece to byl jen pralesní porost.

V oněch třech mužích poznáváme Johna Corta, Maxe Hubera a Khamise.

Jakou shodou okolností se zde ocitli? To nevěděli… Po rozbití voru na skalisku se marně snažili vyšplhat na balvany. Prudký proud je strhl a o dalším průběhu katastrofy už nevěděli vůbec nic.

Komu Khamis a jeho společníci vděčili za záchranu? Kdo je odnesl do tohoto hustého pralesa, kde zas nabyli vědomí?

Naneštěstí všichni katastrofě neunikli. Jeden z nich chyběl, ubohý Llanga, a s ním i onen malý tvor, kterého vytáhl z vody… A kdo ví, zda Llanga nezahynul právě při pokusu o záchranu malé opičky? Teď neměli nešťastní cestující ani zbraně, ani střelivo, ani nástroje kromě kapesních nožů a sekery, kterou nosil průvodce za pasem. Neměli už vor a nevěděli ani, kterým směrem by měli hledat Johausenovu řeku.

Jak teď vyřeší otázku jídla, když přišli i o výtěžky lovu? Budou snad odkázáni jen na kořínky a divoké plody?

Nehrozí jim v krátkém čase smrt hladem?

Dva tři dny to vydrží, protože na tu dobu jsou potravou zajištěni. Zbytek buvola – asi šest kilogramů – ležel totiž v jeskyni. Už na voru si odřízli několik řízků masa a upekli si je ještě před stržením voru do peřejí. Teď u dohasínajícího ohně usnuli.

John Cort se probudil první ve tmě, která v noci nijak výrazně nezesílila. Vstal. Zrakem navyklým temnu zahlédl nejasně Maxe Hubera a Khamise, ležící u paty stromu. Než je probudil, oživil oheň. Pod popelem žhnulo ještě několik uhlíků. Nakupil na ně suché větve a za chvíli jiskřivý plamen vrhl zář na celé tábořiště.

„Nejdříve se musíme poradit, jak se z toho dostat,“ řekl John Cort.

Jiskření ohně vzbudilo už i Maxe Hubera a Khamise. Vstali skoro současně.

„Kde jsme?“ ptal se Max Huber.

„Tam, kam nás někdo odnesl,“ odpověděl John Cort. „A vůbec nevíme, co se s námi dělo.“

„Celou noc a možná i celý den,“ dodal Max Huber. „Rozbil se náš vor o skaliska včera? Víte o tom něco, Khamisi?“

Průvodce místo odpovědi zavrtěl hlavou. Nedokázal odhadnout uplynulý čas a nevěděl taky, za jakých okolností byli zachráněni.

„A co Llanga?“ zvolal John Cort. „Určitě zahynul, když tu není s námi.

Naši zachránci ho asi nemohli z peřejí vytáhnout.“

„Ubohý chlapec!“ vzdychl si Max Huber. „Měl nás tak rád! A my jeho taky! Byli bychom mu zajistili šťastnou budoucnost. Napřed jsme ho vyrvali ze spárů lidožroutů a teď…“

Oba přátelé by byli pro Llangu nasadili vlastní život… Ale oni sami se ve vírech div neutopili a ani nevěděli, komu vděčí za svou záchranu.

Není třeba dodávat, že na Llangova podivného chráněnce vůbec nepomysleli. Zahynul patrně s chlapcem. Teď je zajímalo mnoho jiných otázek, pro ně daleko vážnějších, než byl antropologický problém poloopa a poločlověka.

John Cort pokračoval:

„Nevzpomínám si na nic, co následovalo po nárazu voru na skaliska… Chvíli předtím se mi zdálo, že vidím Khamise stát a házet zbraně a střelivo na kameny…“

„Ano,“ potvrdil Khamis. „A naštěstí nic nespadlo do vody. Pak…“

„Pak, ve chvíli, když už jsem se potápěl,“ řekl Max Huber, jsem měl dojem, že na levém břehu vidím nějaké lidi…“

„Opravdu, byli tam lidé,“ odpověděl živě John Cort. „Nějací domorodci, kteří mávali rukama, křičeli a běželi ke skaliskům…“

„Vy jste tam viděl domorodce?“ zvolal průvodce.

„Asi tucet,“ přisvědčil Max Huber. „A jistě jen díky jim jsme teď živi a zdrávi! Ano, to oni nás vytáhli z řeky.“

„A potom, dříve než jsme přišli k sobě, nás dopravili na tohle místo… i se zbytkem našich zásob jídla… Pak rozdělali oheň a spěšně zmizeli…,“ řekl John Cort.

„A zmizeli tak dokonale,“ dodal Max Huber, „že tu po nich nezůstala ani jediná stopa… Znamená to, že vůbec nečekali na naši vděčnost.“

„Trpělivost, Maxi,“ řekl John Cort. ,Je možné, že jsou nám nablízku. Nelze přece připustit, že nás sem zanesli, aby nás hned opustili.“

„Ale kam nás to zanesli?“ zvolal Max Huber. „Nedovedu si představit, že by bylo v ubanžském pralese ještě zarostlejší místo… Jsme tu v naprosté tmě!“ „To je pravda. Ale je vůbec den?“ podotkl John Cort.

Tato otázka byla brzy zodpovězena kladně. Nad hustou klenbou zahlédli mezi vrcholky stromů ve výši asi padesáti metrů lehký svit oblohy. Hodinky Johna Corta a Maxe Hubera po koupeli v peřejích už nebyly k potřebě. Cestující se teď mohli řídit jen polohou slunečního kotouče, a to bylo možné jen tehdy, když jeho paprsky pronikaly porostem.

Zatímco si oba přátelé kladli tyto otázky, na které si nedovedli odpovědět, Khamis jim mlčky naslouchal. Pak vstal a prohlédl si úzký prostor, který obrovské kameny ponechaly volný. Všude kolem byla spleť lián a trnitých křovisek. Zároveň se snažil zahlédnout mezi větvemi kousek nebe. Chtěl uplatnit svůj orientační smysl, kterého teď mohl využít co nejužitečněji. Ač už prošel konžskými i kamerunskými pralesy, nikdy se neocitl v prostředí tak neprostupném. Tato část pralesa se nedala srovnávat s částí, kterou se svými společníky prošel od kraje pralesa k Johausenově řece. Od řeky mířili směrem k jihozápadu. Ale v kterou stranu byl teď jihozápad? Dokáže to Khamis svým instinktem určit?

John Cort si všiml jeho rozpaků a chtěl mu už položit otázku, když ho Khamis předešel:

„Pane Corte, jste si jist, že jste spatřil na břehu domorodce?“

„Zcela jist, Khamisi. Právě ve chvíli, když se vor roztříštil o skalisko.“

„A na kterém břehu?“

„Na levém.“

„Jsme tedy východně od řeky.“

„Bezpochyby,“ přikývl John Cort, „a tím i v nejhlubší části pralesa… Ale jak daleko od Johausenovy řeky?“

„Příliš daleko to nebude,“ mínil Max Huber. „Odhad několika kilometrů by byl přehnaný. Sotva by nás domorodci nesli daleko…“

„To jistě,“ souhlasil Khamis. „Řeka nemůže být daleko. A v našem zájmu je vrátit se k ní a pokračovat v plavbě od peřejí, jakmile si postavíme nový vor.“

„Ale z čeho do té doby a během plavby k Ubangi budeme žít?“ namítl Max Huber. „Nemáme už žádné prostředky k lovu.“

„A kterým směrem řeku mineme?“ připomněl John Cort.

„Souhlasím s tím, že jsme se ocitli na levém břehu. Ale když se nemůžeme orientovat, nemůžeme ani tvrdit, že řeka je tím či oním směrem.“

„A jak se především dostaneme z tohoto podrostu?“ dodal Max Huber. „Tudy!“ odpověděl Khamis.

A ukázal na průrvu v liánách, kterou byl patrně se svými společníky přinesen na toto místo. Za průrvou se objevila temná křivolaká stezka, pro chodce jistě schůdná.

Kam ta stezka vede? K řece? To bylo skoro jisté. Nehrozí jim bloudění v tomto labyrintu? Ostatně do čtyřiadvaceti hodin snědí vše, co jim zbylo z buvola… A co pak? Co se pití týče, nemuseli mít velké obavy. I když nepřijdou k řece nebo k jejímu přítoku, mohou počítat s četnými dešti.

„Tady rozhodně nemůžeme zůstat,“ prohlásil John Cort. „Musíme odtud…“

„Ale napřed se najezme,“ navrhl Max Huber.

Asi kilogram masa rozdělili na tři díly a s tím se museli spokojit.

„Nejhorší je, že nevíme, jestli je to oběd, nebo večeře,“ řekl Max Huber. „Co na tom?“ odpověděl John Cort. „Žaludku je to jistě jedno.“

„Dobrá, ale žaludek už chce pít a několik kapek vody z Johausenovy řeky

by přijal jako nejlepší francouzský koňak.“

Všichni tři hltavě jedli. Pak zmlkli. V tom šeru je napadaly neklidné a chmurné myšlenky. Ovzduší plné vodních par bylo pod klenbou stromů nesmírně dusné. Neozval se tu žádný křik, žádný zpěv. Jen občas zapraskala na zem spadlá suchá větev. Občas se ozval ostrý sykot a šelest v suchém listí; to se nablízku plazil některý z křovištních hadů, půl metru dlouhých, ale naštěstí zcela neškodných. Hmyzu byla všude celá mračna.

Po jídle všichni vstali. Khamis sebral poslední kus buvolího masa a zamířil k průrvě v liánách.

Max Huber několikrát hlasitě zavolal:

„Llango! Llango! Llango!“

Nic! Jen ozvěna vrátila jméno malého chlapce.

„Pojďme!“ řekl průvodce a postavil se do čela.

Sotva však vstoupil na stezku, zastavil se.

„Světlo!“ zvolal.

Max Huber a John Cort rychle přiběhli.

„Domorodci?“ ptali se.

„Počkejme!“ řekl Khamis.

Světlo – pravděpodobně hořící pochodeň – se objevilo na stezce několik set kroků od nich. Osvětlovalo prales jen slabě ozářením nejspodnějších větví. Khamis a oba přátelé zaváhali.

Uplynuly dvě tři minuty. Pochodeň nezměnila místo.

„Co budeme dělat?“ ptal se John Cort.

„Prostě jít ke světlu, když ono nejde k nám,“ odpověděl Max Huber. Průvodce udělal po stezce několik kroků. Pochodeň se ihned vzdálila.

Domorodec, který ji nesl, asi zpozoroval, že tři cizinci se blíží. Chtěl jim snad svítit na cestu hustým podrostem a zavést je k Johausenově řece nebo k jinému přítoku Ubangi? Nebyl však čas váhat. Bylo nutno jít za světlem a pokusit se pokračovat v cestě na jihozápad.

Khamis je znovu pobídl a vydal se na cestu po úzké stezce s ušlapanou trávou. Liány a křoví na ní byly vylámány a vyřezány buď lidmi, nebo zvířaty.

Všichni tři kráčeli až do polední hodiny, kdy se zastavili.

Zároveň s nimi se zastavilo i světlo.

„To je ale průvodce!“ zvolal Max Huber. „Tak dokonale přátelský. Jen kdybychom věděli, kam nás vede!“

„Nežádám od něho nic jiného, než aby nás vyvedl z tohoto bludiště,“ prohlásil John Cort. „Nu, Maxi,je tohle dost mimořádné dobrodružství?“

„Opravdu… dost.“

„Jen aby nebylo příliš!“

Odpoledne pokračovali v cestě křivolakou stezkou pod stále hustším podrostem. Khamis se držel v čele a oba přátelé šli za ním, protože stezka umožňovala průchod jen jedné osobě. Když někdy zrychlili krok, aby se přiblížili ke svému světlonoši, ten zrychlil také a udržoval tak stále stejný odstup.

K šesté hodině večerní ušli podle odhadu asi deset kilometrů. Khamis však chtěl navzdory únavě sledovat světlo, dokud se bude ukazovat. Pokračovali tedy v cestě, světlo ale náhle zhaslo.

„Zastavme se!“ mínil Max Huber.

„Poslechneme je,“ řekl průvodce, „a strávíme noc na tomto místě.“

„Ale objeví se světlo ráno znovu?“ ptal se John Cort.

To byla otázka.

Všichni tři si lehli u paty stromu. Rozdělili si kus buvolího masa a občerstvili se vodou z potůčku, který se vinul trávou. Ač jsou v tomto kraji deště časté, za posledních osmačtyřicet hodin nespadla ani kapka.

„Kdo ví, zda náš vůdce nezvolil tohle místo právě proto, že se tu můžeme napít,“ řekl John Cort.

„Je to milá pozornost,“ přiznal Max Huber, když si nabíral čerstvou vodu.

Ač byla jejich situace velmi znepokojivá, únava je zmohla a všichni tři brzy usnuli. Ale John Cort a Max Huber ještě před usnutím hovořili o Llangovi… Utonul chlapec v peřejích? A jestliže se zachránil, proč nepřišel za svými velkými přáteli?

Když se spáči probudili, slabý svit v korunách stromů prozrazoval, že je už den. Khamis z toho mohl vyvodit, že jsou směrem na východ. Naneštěstí to byl směr špatný… Ale nezbývalo jim, než vydat se znovu na cestu.

„A co světlo?“ zeptal se John Cort.

„Už se objevilo!“ řekl Khamis.

„To je opravdu hvězda tří králů!“ zvolal Max Huber. „Jenomže nás nevede k západu. A kdybychom přišli do Betléma…“

Den 22. března uplynul bez příhod. Světelná pochodeň vedla malou skupinku stále k východu. Po obou stranách stezky bylo neproniknutelné houští, stromy s kmeny těsně u sebe a hustá spleť křovisko Zdálo se, že průvodce a jeho společníci byli zavedeni do nekonečné zelené chodby. Na některých místech jim přetínaly cestu stejně úzké stezky. Nebýt jejich vůdce, nebyl by Khamis věděl, kudy se dát.

Cestou se neobjevilo ani jediné zvíře. Ovšem zvířata velkého vzrůstu by se sem nemohla odvážit. Nebyly zde stezky, jakých Khamis využíval během pochodu k Johausenově řece. I kdyby tu měli lovci své pušky, nebyly by jim k ničemu, protože tu nebyla žádná zvěř.

John Cort, Max Huber i Khamis se proto právem pozastavovali nad otázkou potravy. Po poledním a večerním jídle jim už nezbylo skoro nic. Jestliže zítra nedojdou k cíli, tedy na konec této nekonečné cesty za světlem…

Pochodeň stejně jako včera k šesté hodině večerní zhasla. Další noc uplynula jako první, bez vzrušení.

Když se John Cort probudil jako první, vzbudil své společníky zvoláním: „Někdo tady v noci byl!“

Opravdu! Někdo rozdělal oheň, v němž ještě doutnalo několik uhlíků, a na nízké větvi akácie nad potokem visel kus antilopího masa.

Tentokrát Max Huber už překvapením nevykřikl. Všichni tři brali věci tak, jak přicházely. Nechtělo se jim hovořit o této podivné situaci a o neznámém vůdci, v jehož stopách postupovali.

V té chvíli jim dala pochodeň znamení k další cestě.

Vykročili za stejných podmínek. Odpoledne však zjistili, že prales už není tak hustý. Mezi stromy vnikalo dovnitř mnohem víc denního světla, přesto stále nemohli rozpoznat tvora, který kráčel před nimi.

Stejně jako včera urazili asi dvacet kilometrů. Od Johausenovy řeky byli tedy asi šedesát kilometrů daleko.

Když toho večera pochodeň zhasla, Khamis i jeho společníci se zastavili. Byla už asi noc, protože prales byl ponořen do tmy. Cestující snědli kus antilopy a napili se z potůčku. Pak únavou usnuli.

Maxu Huberovi se pak zdálo – jistě jen ve snu -, že slyší nad hlavou známý valčík z Weberova Čarostřelce…!

KAPITOLA XIII.

VZDUŠNÁ VESNICE

Když se nazítří Khamis, Max Huber a John Cort probudili, museli být velmi překvapeni. V této části pralesa byla stále hluboká tma. Byl už den? To nevěděli.

Buď jak buď, světlo, které je několik dní vedlo, se dosud neobjevilo. Museli čekat na zapálení pochodně, aby se vydali znova na cestu.

John Cort si však všiml něčeho, z čeho se svými přáteli vyvodil hned jisté důsledky.

„Je mi divné,“ řekl, „že nemáme dnes ráno své světlo a že nám v noci nepřinesl nikdo obvyklé jídlo…“

„A je to tím politováníhodnější,“ dodal Max Huber, „že už nemáme nic.“

„Snad to znamená, že jsme dorazili k cíli,“ mínil průvodce.

„Ale k jakému?“ zeptal se John Cort.

„Tam, kam nás odvedli, milý Johne.“

Byla to odpověď, která nic nevysvětlila, ale dalo se tu vůbec něco vysvětlit?

Cestující si dále všimli, že kromě řidšího porostu nebylo už v pralese takové ticho. Slyšeli jakýsi šum, nepravidelný hukot, vycházející z nejvyšších větví. Když se tam podívali, spatřili asi třicet metrů nad zemí velikou plošinu.

Byla umístěna v podivuhodné spleti větví bez jediné skuliny propouštějící sluneční světlo. Ani střecha chýše by nemohla lépe chránit před jasem slunce. Tím taky byla vysvětlena ta tma pod stromy.

Na místě, kde skupina přenocovala, byla půda zvláštním způsobem upravena. Nebyla tam vysoká tráva, ostružiní a trnité křoví, které až dosud lemovalo stezku po obou stranách. Tady se táhl koberec nízké trávy, v níž nebylo ani stopy po vlhkosti. Jako na prérii, kterou nikdy žádný déšť ani pramen neosvěžil.

Stromy stály pět až šest metrů od sebe jako sloupy nesoucí nějakou konstrukci. Jejich koruny stínily plochu o rozloze několika čtverečních kilometrů.

Uplynula hodina. Khamis neustále obhlížel okolí všemi směry. Hledal světlonoše. Jeho instinkt a pozorování během cesty ho vedly k přesvědčení, že kráčeli stále k východu. Ale tím směrem přece nebyla řeka Ubangi! To byla cesta zpátky! Kam je to tajemné světlo vlastně zavedlo?

„Myslím,“ řekl John Cort, „že bychom měli odejít. A že bychom se měli dát na cestu ihned!“

„Ale v kterou stranu?“ ptal se Max Huber.

To byla otázka. Podle čeho se rozhodnout?

„Nezapustili jsme tady, pokud vím, kořeny,“ řekl netrpělivě John Cort.

„Mezi těmi stromy se dá projít… A tma už není taková, abychom se nemohli orientovat.“

„Tedy na cestu!“ řekl Khamis.

Všichni tři se vydali na průzkum. Kráčeli stále po stejné holé půdě, po stejně suchém koberci, chráněném před deštěm i před sluncem. Všude rostly stejné stromy, z nichž viděli jen nejnižší větve.

A stále slyšeli shora ten podivný hluk,jehož původ si nedovedli vysvětlit. Je tady prales opravdu tak pustý? Asi ne, protože Khamis občas zahlédl mezi stromy jakýsi stín. Byl to jen klam? Nevěděl, co si o tom myslet. Konečně po půlhodině neplodného průzkumu zastavili a usadili se pod kmenem bauhinie.

Jejich oči si začaly přivykat temnu, které ostatně sláblo. Díky stoupajícímu slunci pronikalo temnou klenbou nad zemí trochu světla. Mohli už rozpoznat předměty na dvacet kroků.

Průvodce náhle zašeptal:

„Tamhle se něco pohybuje!“

„Zvíře, nebo člověk?“ zeptal se John Cort, když se tím směrem podíval. ,Je to rozhodně dítě,“ řekl Khamis, „protože má malou postavu.“

„To je opice, hrome!“ zvolal Max Huber.

Čekali nehnutě a tiše, aby opici nepoplašili. Kdyby se jim podařilo zmocnit se jí, pak i přes odpor Johna Corta a Maxe Hubera k opičímu masu… Ovšem, jak by ji upekli, když neměli oheň?

Zvíře se zatím blížilo a při pohledu na tři muže nejevilo žádné překvapenÍ. Blížilo se ze strany, kráčelo jako člověk po zadních nohou a několik kroků od skupiny mužů se zastavilo.

Ale jaké bylo překvapení Johna Corta, Maxe Hubera a Khamise, když v něm poznali Llangova chráněnce!

„Je to on!“

„Určitě!“

„Ale když je tu to mládě, proč tu není Llanga?“

„Jste si jisti, že se nemýlíme?“ zeptal se Khamis.

„Zcela jisti,“ odpověděl John Cort. „Brzy se přesvědčíme.“

Vyňal z kapsy medaili odebranou mláděti a rozhoupal ji na stužce jako předmět, kterým lákáme pozornost dětí.

Sotva mládě medaili zahlédlo, skokem se přiblížilo. Zřejmě už bylo v pořádku. Během třídenní nepřítomnosti se zotavilo a nabylo své obvyklé mrštnosti. Vrhlo se k Johnu Cortovi s jasným úmyslem zmocnit se svého majetku.

Khamis však tvora rychle polapil. Z úst mláděte nevyšlo tentokrát slovo ngora, nýbrž zřetelně artikulovaná slova: „Li-mai… Ngala… Ngala!“

Význam těchto slov neznámého jazyka nemohli už tři společníci rozluštit. Před nimi se náhle objevily další bytosti, mnohem větší než ono mládě, měřící od paty k šiji nejméně sto šedesát centimetrů.

Khamis, John Cort a Max Huber nevěděli, mají-li co dělat s lidmi, nebo s opicemi. Bylo zbytečné vzdorovat tuctu pralesních obyvatel. Ti trojici mužů uchopili za paže, postrčili kupředu a přinutili k chůzi mezi stromy, pět až šest metrů daleko.

Tam stály dva nakloněné stromy s příčně upevněnými slabšími kmeny, uspořádanými jako primitivní schody. Pět nebo šest členů doprovodu po nich lehce vyběhlo a ostatní přinutili své vězně, aby je následovali. Nepočínali si však při tom nijak surově.

Jak stoupali nahoru, pronikalo korunami stále více světla. Mezerami ve větvoví prosvítalo slunce, které Khamis a jeho společníci od ztroskotání neviděli.

Když vystoupili až nahoru, asi třicet metrů vysoko, zjistili ke svému překvapení, že se ocitli na široké plošině v nejvyšší části korun, osvětlené plným světlem. Kolem plošiny byly seřazeny v určitém pořádku chýše ze žluté hlíny. Vytvářely malou vesnici na prostranství, jehož konce zajatci nedohlédli.

Kolem nich pobíhal celý dav tvorů podobných Llangovu chráněnci jejich držení těla bylo stejné jako u lidí a prozrazovalo, že tito tvorové jsou zvyklí chodit zpříma.

Jestliže antropologové mohou tvrdit, že opice, nejvíce podobné člověku, se liší od lidí tím, že při útěku používají všech čtyř končetin, pak by tento znak nemohli přisoudit obyvatelům vzdušné vesnice.

Khamis, John Cort a Max Huber museli však podobné úvahy odložit na pozdější dobu. Ar už tito tvorové tvořili nebo netvořili přechodný článek mezi zvířetem a člověkem, hovořili spolu nesrozumitelnou řečí a vedli tři zajatce k chýši prostředkem davu, který přihlížel bez zvláštního překvapení. V chýši se za nimi zavřely dveře a cestující byli uvězněni.

„Výborně!“ zvolal Max Huber. „Nejvíc mě zaráží, že se ti tvorové nad námi vůbec nepodivovali!“

„Zbývá jen zjistit,“ řekl John Cort, „zda mají ve zvyku své zajatce krmit.“

„Jestliže se ovšem svými zajatci sami neživí!“ dodal Max Huber.

Protože je mezi africkými kmeny stále ještě dost lidožroutů, mohli stejně dobře i tito tvorové pojídat své bližní…nebo skoro bližní!

Rozhodně se však nedalo popřít, že pralesní obyvatelé, tak blízcí člověku, stáli na mnohem vyšším vývojovém stupni než orangutani, šimpanzi a gorily. Dovedli přece rozdělávat oheň a používat různého domácího nářadí. Dokazoval to oheň v prvním tábořišti a pochodeň, která vedla malou skupinu temným pralesem. A cestující napadlo, že i ony pohyblivé plameny na pokraji džungle byly zapáleny těmito tvory.

Navíc byli tito tvorové neznámého typu schopni chůze jako lidé.

„A dokonce mluví!“ upozornil John Cort po delším pozorování tvorů ve vzdušné vesnici.

„Nu, jestliže mluví,“ poznamenal Max Huber, „pak jistě znají i slova, která znamení Umírám hlady a Kdy bude prostřeno? Moc rád bych je poznal!“

Ze všech tří poutníků byl nejpřekvapenější Khamis. Svým chápáním, neschopným porozumět antropologickým dedukcím, nemohl pochopit, že tito tvorové nejsou zvířata a tato zvířata že nejsou opice. Pro něho to byly prostě chodící opice, které mluví, rozdělávají oheň a žijí ve vesnici. Za nejpodivuhodnější pokládal fakt, že tito tvorové žijí v ubanžském pralese, a on že o nich nikdy neslyšel. Jeho čest domorodce byla poskvrněna tím, že se tato zvířata svými přirozenými schopnostmi tolik podobala jeho soukmenovcům!

Jsou vězňové, kteří se dovedou se svým vězením smířit, a jsou jiní, kteří se s ním nikdy nesmíří. John Cort, průvodce, a především Max Huber k té první skupině nepatřili. Museli neustále myslet na to, že jsou zavřeni v chatrči, že nemohou vycházet ven, že je čeká nejistá budoucnost, že nevědí, jak toto dobrodružství skončí. Navíc už krutě trpěli hladem. Vždyť jedli naposled před patnácti hodinami.

Byla tu však okolnost, na níž mohli stavět jistou naději. V této – zřejmě své rodné – vesnici žil Llangův chráněnec i se svou rodinou, lze-li připustit, že tito pralesní obyvatelé tvoří rodiny.

Jestliže byl ten tvoreček z peřejí zachráněn,“ mínil John Cort, „lze soudit, že byl zachráněn i Llanga… jistě se neodloučili, a dozví-li se Llanga, že tu jsou uvězněni tři muži, určitě pochopí, že to jsme my! Zatím nám neublížili a je skoro jisté, že neublíží ani Llangovi.“

„Llangův chráněnec je sice živa zdráv,“ připustil Max Huber. „Ale co dokazuje, že Llanga v řece nezahynul?“

V té chvíli se dveře chatrče, hlídané třemi silnými tvory, otevřely a uvnitř se objevil černošský chlapec.

„Llango…! Llango…!“ vykřikl John Cort.

„Ach pane Corte! Pane Hubere!“ zvolal Llanga a vrhl se do náruče svých ochránců.

„Odkdy tady jsi?“ zeptal se ho průvodce.

„Od včerejšího rána. Přinesli mě sem pralesem.“

„Pak tvoji únosci museli jít rychleji než my.

A kdo tě unesl?“

„Jeden z těch, kteří mě zachránili a kteří zachránili i vás…“

„Lidé?“

„Ano…žádné opice…to ne! Žádné opice!“

Mladý černoch tvrdil stále totéž. Tito tvorové patřili rozhodně ke zvláštnímu plemeni, odlišujícímu se od opic. Snad nějaká přechodná rasa, asi velmi primitivní, patrně onen druh opočlověka, který ve vývojovém žebříčku tvorstva dosud chybí…

LIanga podrobně vyložil svůj příběh a znovu se objal s přáteli, kteří ve shledání už nedoufali.

Když prám narazil na skalisko, spadli všichni do peřejí i s Li-Méem… „Li-Mé?“ zvolal Max Huber.

„Ano, jmenuje se Li-Mé. Opakoval to několikrát a přitom ukazoval na sebe.“

„Má tedy jméno!“ podivil se John Cort.

„To je jasné,Johne: když tito tvorové mluví, pak musí mít taky jména!“ „A má snad jméno i tento kmen?“ ptal se John Cort.

„Ano… Jmenují se Wagdisové…,“ odpověděl Llanga. „Slyšel jsem několikrát Li-Méa volat na ně slovem Wagdis!“

Toto slovo nepatřilo k žádnému konžskému nářečí. Ale ať už se jmenovali jakkoli, byli tito tvorové na levém břehu řeky, když došlo ke katastrofě. Běželi k peřejím a vrhli se do proudu na pomoc Li-Méovi a Llangovi. Llanga ztratil vědomí a nevěděl, co se dělo dál. Byl přesvědčen, že se jeho přátelé utopili ve vodách Johausenovy řeky.

Zachránci odnesli Llangu až do své vesnice. Li-Mé brzy nabyl sil. Byl nemocen jen z vyčerpání, z únavy a vysílení. A z bývalého Llangova chráněnce stal se teď chlapcův ochránce. Otec i matka malého Li-Méa projevili chlapci vděčnost. Cit vděčnosti za prokázané služby zvířatům chybí, ale proč by nemohl existovat u bytostí zvířatům nadřazených?

Zkrátka toho rána byl Llanga Li-Méem zaveden před chýši vězňů. Proč? To nevěděl.. Ale zaslechl tam hlasy, v nichž poznal Maxe Hubera a Johna Corta.

To bylo vše, co se odehrálo od jejich rozdělení v peřejích Johausenovy řeky.

„Dobrá, Llango,“ řekl Max Huber, „ale my umíráme hladem a uvítali bychom, kdybys napřed požádal své ochránce…“

Malý černoch ihned vyšel ven a za chvilku se vrátil s jídlem. Byl to pořádný kus pečeného buvola, půl tuctu plodů baobabu, kterým se říká opičí chléb, dále čerstvé banány a v tykvici čerstvá voda s mléčně zbarvenou rostlinnou šťávou.

Hovor pochopitelně ustal. John Cort, Max Huber a Khamis byli příliš hladoví, než aby se pozastavovali nad kvalitou jídla. Bylo ostatně docela přijatelné. Z masa, z plodů a z banánů už zůstaly jen kosti a slupky.

John Cort se pak Llangy zeptal, kolik asi Wagdisů je.

„Moc…moc…! Viděl jsem jich mnoho…,“ odpověděl Llanga.

„Jako ve vesnici Bornu,. nebo v Baghirni?“

„Ano.“

„A dolů nesestupují?“

„Ale ano…, když jdou na lov…, když trhají kořeny a ovoce…, když čerpají vodu…“

„A mluví?“

„Ano… ale já jim nerozumím. A přesto mají některá slova, která znám…“ „A co otec a matka Li-Méa?“

„Ach, ti jsou ke mně hodní… To, co jsem vám přinesl, je od nich.“

„Co nejdříve bych jim chtěl vyjádřit své díky,“ prohlásil Max Huber.

„A jak říkají téhle vesnici na stromech?“

„Ngala.“

„A má ta vesnice náčelníka?“ ptal seJohn Cort.

„Ano.“

„Viděl jsi ho?“

„Ne, ale slyšel jsem, že se jmenuje Mselo-Tala-Tala.“ „Ale to jsou známá slova!“ zvolal Khamis.

„A co znamenají?“

„Otec s brýlemi,“ řekl průvodce.

Je to jméno, které dávají Konžané lidem s brýlemi.

KAPITOLA XIV.

WAGDISOVÉ

Jeho Veličenstvo Mselo-Tala-Tala, král tohoto obyvatelstva a náčelník vzdušné vesnice – to přece muselo stačit k uspokojení tužeb Maxe Hubera. Ve své zjitřené fantazii viděl v hlubinách tohoto tajemného ubanžského pralesa zcela neznámý kmen, o němž neměl nikdo ani tušenÍ. Jeho přání bylo splněno.

Mohl si blahopřát, že předvídal správně. Pozastavil se jen nad oprávněnou námitkou Johna Corta:

„Je jisté, že jsi měl jako básník správné tušení a že jsi předvídal správně.“

„Snad, Johne. Ale ať jsou tito tvorové cokoli, nemám v Úmyslu skončit své dny v jejich hlavním městě.“

„Ba ne, Maxi, musíme tu pobýt, a dokonce je prostudovat po stránce etnologické, antropologické i typologické, abychom pak mohli vydat knihu, která vyvolá senzaci a vzrušení ve vědeckých ústavech obou kontinentů.“

„Dobrá,“ řekl Max Huber, „budeme je pozorovat a srovnávat, probádáme tento kmen podle všech antropometrických teorií, ale jen pod dvěma podmínkami…“

„A to…?“

„Že nám tady – jak doufám – ponechají možnost procházet se volně vesnicí… a že nám po prohlídce ponechají možnost svobodně odejít…“

„A na Kollo se s tím obrátíme?“ zeptal se Khamis.

„Na Jeho Veličenstvo Otce s brýlemi,“ odpověděl Max Huber.

„Ale proč ho jeho poddaní tak nazývají?“

„A dokonce v konžském nářečí?“ dodal John Cort.

„Že by Jeho Veličenstvo nosilo brýle?“ pokračoval Max Huber.

„A kde by ty brýle sebral?“ divil se John Cort.

„Na tom nezáleží,“ pokračoval Max Huber. „Budeme-li moci s vladařem mluvit, nabídneme mu k podpisu smlouvu o přátelství s Francií a se Spojenými státy a on bude přinejmenším nucen dekorovat nás washingtonským řádem.“

Nebyl Max Huber příliš odvážný, počítal-li s volným odchodem? A když se se svými společníky domů nevrátí, Kollo by napadlo hledat je v nejhlubším pralese ve vesnici Ngale? Nevrátí-li se nikdo z karavany, bude každý přesvědčený, že v kraji Ubangi zahynuli všichni.

Otázka uvěznění Khamise a jeho společníků se ale hned vyřešila. Dveře v liánových závěsech se otevřely a v nich se objevil Li-Mé.

Malý tvor šel přímo k Llangovi a přitulil se k němu. John Cort měl možnost prohlédnout si toho podivného tvorečka pozorněji. Ale protože dveře zůstaly otevřené, Max Huber navrhl, aby vyšli mezi obyvatelstvo vzdušné vesnice.

Vylezli tedy ven, vedeni malým divochem, který držel Llangovu ruku. Ocitli se uprostřed jakési návsi, po níž přecházeli sem a tam Wagdisové za svou prací.

Prostranství bylo zastíněno vrcholky stromů, nesoucích celou tuto konstrukci. Ta se vznášela ve výši asi třiceti metrů na mohutných větvích obrovských baobabů. Byla vybudována z příčných trámců, svázaných pevně liánami a pokrytých udusanou hlínou. Vše bylo tak pevné, že se plošina při chůzi vůbec neotřásala. Ani při nejprudší vichřici se tato konstrukce nezachvívala. Mezerami v listoví pronikaly sluneční paprsky a nad nejvyššími větvemi probleskovaly kusy modrého nebe. Vítr plný pralesních vůní osvěžoval vzduch.

Zatímco se skupina vězňů procházela, Wagdisové – muži, ženy i děti – se na ně dívali bez projevů překvapení. Jen si mezi sebou vyměňovali drsnými hlasy nějaké poznámky. Hovořili v krátkých větách, pronášených velmi chvatně. Průvodce nicméně zaslechl několik výrazů z konžského nářečí. Neudivilo ho to, protože Li-Mé několikrát pronesl slovo ngvm. Přesto to bylo nevysvětlitelné. Nejvíc však Johna Corta udivilo, když dvakrát nebo třikrát zaslechl slova německá, mezi nimi i slovo Vater (otec). Řekl o té záhadě svým společníkům.

„A co chceš, Johne?“ odpověděl mu Max Huber. „Mne by tady už ani nepřekvapilo, kdyby mi některý z těch chlapíků poklepal na rameno a zeptal se:

Jak se vede, tatíku?“

Li-Mé občas pustil Llangovu ruku a pobíhal kolem jako živé a veselé dítě. Zdálo se, že je hrdý na svou roli průvodce po vesnici. Nevodil je zřejmě náhodně. Někam je vedl a jim nezbylo, než svého malého průvodce následovat.

Tito primitivové – jak je nazýval John Cort – nebyli zcela nazí. Nemluvě o ryšavých chlupech, kterými byli částečně porostlí, nosili muži i ženy jakési trávové suknice.

John Cort si zvlášť všiml, že hlavy Wagdisů byly kulaté, podobné krátkolebým typům, s lebečním úhlem podobným úhlu lidských lebek. Ani nadočnicové oblouky jim nevystupovaly tak výrazně jako všem opicím. Porostem hlavy připomínali africké rovníkové domorodce. Měli hladké vlasy a na bradě řídké vousy.

„A nemají chápavé nohy!“ upozornil John Cort.

„A žádný ohon,“ dodal Max Huber. „Ani nejmenší náznak ocasu!“

„Už to je znamení nadřazenosti,“ řekl John Cort.

„Lidoopi nemají ocasy, lícní torby a mozoly na hýždích. Pohybují se vzpřímeně i po čtyřech, jak to právě potřebují. Bylo však zjištěno, že opice chodící zpříma nenašlapují celým chodidlem a opírají se o hřbet ohnutých prstů předních končetin. Ale Wagdisové to nedělají. Jejich chůze je naprosto lidská, musím uznat.“

Byl to správný postřeh. Tady šlo určitě o novou rasu. Ostatně co se nohy týče, někteří antropologové tvrdí, že mezi opičí a lidskou nohou není žádný rozdíl. Vždyť i lidský palec u nohy by měl schopnost chápavého pohybu, kdyby nebyl používáním obuvi deformovaný.

Mezi oběma rasami existuje ostatně řada fyzických podobností. Opice chodící zpříma jsou méně útočné a možno říci, že jejich chování je ze všech nejvážnější. Tento rys se projevoval i u obyvatel vzdušné vesnice. Když si je John Cort prohlédl pozorněji, zjistil také, že i jejich chrup byl uspořádán stejně jako chrup lidský.

Tyto podrobnosti mohly do určité míry potvrzovat doktrínu o proměnlivosti druhů a Darwinovu vývojovou teorii. Wagdise bylo možno pokládat za vyhraněný typ ve srovnání s nejvýše vyvinutými opicemi a primitivními lidmi.

Tato neznámá rasa se tedy fyzicky velmi blížila lidem, šlo teď o to zjistit, zda mají Wagdisové i morální znaky, charakterizující člověka, včetně schopnosti vnímat abstraktní, zevšeobecňovat a vytvářet umění, vědu a literaturu!

Bylo rozhodně jisté, že Wagdisové hovoří. Nebyli odkázáni jen na pudy, měli i schopnost myšlení, což podmiňuje užití řeči. Znali slova a dokázali je řadit ve věty. Místo skřeků doprovázených pohledy a gesty užívali artikulované řeči; měli zásobu zvuků a smluvených spojů, převzatých zřejmě z nejdávnějších dob.

A právě tato schopnost udivila Johna Corta nejvíc.

Max Huber, John Cort a Khamis procházeli vesnicí a cestou pozorovali zvyky tohoto lesního lidu.

Byla to velká vesnice? Ve skutečnosti měřil její obvod téměř tři kilometry. „Je to vlastně takové hnízdo,“ řekl Max Huber, „ale pořádné!“

Plošina vybudovaná kmenem Wagdisů prozrazovala mnohem vyšší umění než dovednost ptáků, včel, bobrů či mravenců. A jestliže tito primitivové žili na stromech, bylo to jistě důsledkem atavismu.

John Cort poznamenal:

„Příroda se v žádném případě nemýlí. A jestli přivedla Wagdise ke vzdušnému bydlení, měla k tomu důvody. Místo aby se plazili po špinavé zemi, kam slunce nikdy neproniká, žijí ve zdravém prostředí vrcholků pralesa.“

Většina chýší pokrytých zelení měla tvar úlů. Všechny byly otevřené. Ženy se zabývaly základními domácími pracemi. Bylo tam mnoho dětí, z nich značné množství kojenců. Někteří muži sbírali ve větvích stromů plody, mnozí zas vystupovali nahoru s uloveno u zvěří a s tykvicemi naplněnými říční vodou.

„Je hloupé, že neznáme jejich jazyk,“ řekl Max Huber. „Nikdy s nimi nebudeme moci hovořit a nikdy nepoznáme jejich literaturu. Ostatně ještě jsem tu neviděl obecní knihovnu ani školu!“

Poněvadž však wagdiský jazyk používal několika slov z řeči konžských kmenů, pokusil se Khamis použít těch nejběžnějších v hovoru s Li-Méem. Ale Li-Mé mu přes svou značnou inteligenci nerozuměl. A přece když tehdy ležel na voru, pronesl před Johnem Cortem a Maxem Huberem slovo ngora.

A Uanga se od jeho otce dověděl, že vesnice se jmenuje Ngala a její náčelník Mselo-Tala-Tala.

Po hodinové procházce průvodce a jeho skupina došli na konec vesnice. Tam stála mnohem větší chýše. Byla zbudována mezi větvemi obrovského stromu. Průčelí měla z rákosí a střecha se jí ztrácela v listoví stromu. Před zavřenými dveřmi seděli dva silní Wagdisové.

Co představovala tato větší a pohodlnější chýše? Byl to snad královský palác, svatyně kouzelníka nebo chrám duchů, které uctívá většina kmenů v Africe, v Austrálii a v Tichomoří?

Teď se naskytla možnost vyžádat si na Li-Méovi podrobnější informace. John Cort ho vzal za rameno, otočil tváří k chýši a řekl:

„Mselo-Tala-Tala?“

Li-Mé přikývl.

Tedy zde bydlí náčelník vesnice Ngaly Jeho wagdiské Veličenstvo!

Max Huber bez okolků zamířil k chýši. Mladý divoch ho však s výrazem skutečné hrůzy chytil za paži a zadržel.

Max Huber však šel dál a několikrát přitom zvolal: „Mselo-Tala-Tala!“ Když už byl před chýší, mladý domorodec mu v další chůzi zabránil. Oba Wagdisové vstali, popadli jakési dřevěné sekery a kopí a postavili se před dveře. Dali tím jasně najevo, že vstup do královského paláce je zakázán.

„Hleďme!“ zvolal Max Huber. „Tady stejně jako v hlavních městech civil izolovaného světa stojí před palácem tělesní strážci… A před jakým palácem! Před sídlem opočlověčího Veličenstva!“

„A to tě udivuje, Maxi?“

„Nu, když nemůžeme monarchu vidět, napíšeme mu žádost o audienci.“

„Dobrá,“ řekl John Cort. „Ti primitivové sice mluví, ale myslím, že ke čtení a psaní se ještě nedostali. Nezdá se mi, že dosáhli takového stupně civilizace, který vnuká lidem potřebu posílat děti do školy.“

„I já o tom pochybuji, Johne. Ostatně jak si dopisovat s někým, jehož jazyk neznáme?“

„Nechme se tam uvést tím malým,“ navrhl Khamis.

„Jestlipak znáš chýši jeho otce a matky?“ zeptal se John Cort Llangy. „Ne, pane Corte. Je někde stranou. Ale Li-Mé nás tam určitě dovede… Musíme jít za ním.“

Na to Llanga přistoupil k malému domorodci a ukázal vlevo od královského paláce.

„Ngora? Ngora?“ opakoval.

Dítě pochopilo, protože přikývlo živě hlavou.

„Z toho je zřejmé,“ řekl John Cort, „že znamení souhlasu a nesouhlasu je pudové a společné všemu lidstvu.“

Za několik minut došli do temnější části vesnice, zastíněné hustým větvovím.

Tam se Li-Mé zastavil před čistou slaměnou chýší se střechou z banánových listů. Stěny byly zpevněny hlínou a dovnitř se vcházelo otevřenými dveřmi. Li-Mé na chýši ukázal Llangovi, který ji taky poznal.

„To je ona,“ řekl.

Uvnitř byla jediná místnost. V pozadí stálo lůžko ze suché trávy. Jako jediné náčiní tam byly tři tykvice na vodu, hliněná nádoba s vodou a dva hliněné hrnce. Lesní lidé neznali ještě vidličku a jedli rukama. Na kolících vražených do stěn viselo různé ovoce, kořínky, kus pečeného masa, asi půl tuctu ptáků v peří, zřejmě pro příští jídlo. Na trnech kolíků visely kusy látky z kůry.

Když Khamis a jeho společníci vstoupili do chýše, zvedli se tam muž a žena.

„Ngora…! Ngora…! Lo-Mé… La-Mé!“ řeklo děcko.

A jako by si myslelo, že mu dobře nerozuměli, dodalo:

„Vater! Vater!“

Ono německé slovo otec vyslovovalo velmi špatnou němčinou. Mohlo být něco podivnějšího?

Když Llanga vstoupil, běžel hned k ženě, která ho objala, hladila a vše možně mu projevovala svou vděčnost za záchranu jejího dítěte.

John Cort si vše pozorně prohlížel. Otec měl vysokou, souměrnou postavu; byl zřejmě velmi silný. Ruce měl o trochu delší než lidé, dlaně široké a silné, nohy trochu vybočené a došlapoval na celé chodidlo. Měl skoro světlou pleť, krátkou chomáčovitou bradku, černé kadeřavé vlasy a celé tělo porostlé srstí. Hlavu měl středně velkou, čelisti mírně vystouplé. A jeho oči s živým výrazem jiskřily zájmem.

Žena byl dost půvabná, s příjemným výrazem a s pohledem prozrazujícím upřímnou náklonnost. Měla krásné a oslnivě bílé zuby a ve vlasech květiny-Kolem pasu měla suknici z kůry stromu. Na krku jí visela medaile doktora Johausena, podobná medaili na krku jejího dítěte.

Bohužel hovořit s Lo-Méem a s La-Mé John Cort k velké své nelibosti nemohl. Bylo však zřejmé, že oba primitivové se snažili splnit všechny příkazy wagdiského pohostinství. Otec nabídl návštěvníkům ovoce. Hosté je přijali a k velkému uspokojení Li-Méa je snědli.

Po čtvrthodině vyšli všichni ven, doprovázeni Lo-Méem a jeho synem.

Prohlédli si chýši, v níž byli zavřeni a kterou teď měli obývat, dokud…

Stále ta otázka, kterou budou muset asi rozřešit sami.

Pak se rozloučili, Lo-Mé naposled objal Llangu. Pak podal ruku třem mužům, kteří mu ji přátelsky stiskli.

„Maxi,“ řekl pak John Cort, ,Jeden z vašich spisovatelů napsal, že v každém člověku je já a druhé já. Mně se však zdá, že těmto primitivům jedno já chybí.“

„A které, Johne?“

„Samozřejmě to druhé! Ale kdybychom ho chtěli pořádně poznat, museli bychom mezi nimi žít několik let. Já ovšem doufám, že za několik dní budeme moci odejít…“

„To bude záviset na Jeho Veličenstvu,“ řekl Max Huber. „A kdo ví, zda si král Mselo-Tala-Tala z nás nechce udělat komoří wagdiského královského dvora?“

KAPITOLA XV.

TŘI TÝDNY STUDIÍ

Jak dlouho zůstanou Khamis, Max Huber, John Cort a Uanga v této vesnici? Změní nějaká událost jejich prazvláštní a tíživou situaci? Byli příliš dobře hlídáni, než aby mohli utéci. A i kdyby se jim nějakou obratnou lstí, či šťastnou náhodou podařilo uniknout, jak by v této neproniknutelné džungli dosáhli jejího okraje nebo toku Johausenovy řeky?

Ač Max Huber tak toužil po něčem zvláštním, zdálo se mu teď, že už to trvá příliš dlouho. Projevoval taky nejvíc netrpělivosti a chtěl se vrátit do povodí Ubangi a dojít do Librevillu, odkud pomoc čekat nemohli.

Průvodce proklínal smůlu, která je vrhla do zajetí těchto nízkých tvorů. Nijak neskrýval své opovržení, které v něm budili, protože se příliš nelišili od divokých kmenů střední Afriky. Khamis vlastně pociťoval jakousi pudovou žárlivost, kterou si neuvědomoval, ale kterou Max Huber a John Cort velmi dobře poznali. Jinak byl Khamis stejně netrpělivý jako jeho společníci a byl ochoten udělat pro útěk vše, co bude v jeho silách.

Nejméně spěchal s odchodem John Cort. Studoval tyto primitivy, zajímal se o každou zvláštnost, zkoumal jejich mravy i každou podrobnost jejich způsobu života, jejich povahy i morální hodnoty. Chtěl vyzkoumat, do jaké míry se podobají živočichům. K jeho práci by mu stačilo několik týdnů. Mohli však vědět, nebude-li jejich pobyt u Wagdisů delší?

Khamisovi a jeho společníkům rozhodně nehrozilo špatné zacházení. Nemohli pochybovat o tom, že lesní lid uznával jejich duševní převahu. Nejpodivnější bylo, že při pohledu na člena lidské rasy neprojevili žádný údiv. Kdyby se ovšem zajatci rozhodli použít při útěku síly, zřejmě by se vystavili násilí, kterému bylo lepší se vyhnout.

„Musíme se rozhodně dostat k Otci s brýlemi,“ řekl Max Huber, „a získat od něho souhlas k odchodu.“

Snad nebude nemožné setkat se s Jeho Veličenstvem Mselo-Tala-Talou. Ale i když se k němu dostanou, jak se s ním domluví? Vždyť neovládali ani konžské nářečí. A v zájmu Wagdisů bylo cizince zadržet a zajistit si tak tajemství své existence.

John Cort ovšem tvrdil, že jejich věznění ve vzdušné vesnici se děje za tak mírných podmínek, že by z toho měla mít antropologická věda prospěch. Vědecký svět bude tímto objevem neznámé rasy nesmírně překvapen. Ale jak to všechno skončí?

„To kdybych, k čertu, věděl!“ opakoval Max Huber, který nepatřil k vědcům typu Garnera a Johausena.

Když se všichni tři vrátili s Llangou do své chýše, zjistili, že tam došlo k řadě změn, s nimiž byli obzvlášť spokojeni.

Nějaký Wagdis se tam právě staralo Úklid, možno-li užít tohoto evropského výrazu. Přitom si John Cort všiml, že tito primitivové mají smysl pro čistotu, který většině zvířat chybí. Lesní lid tedy uklízel a jistě se i myl. Li-Mé byl oblečen čistě. V pozadí chýše byla nakupená suchá tráva. A protože od zkázy karavany nepoznali John Cort a Max Huber jiné lůžko, nemuseli ani tady své návyky měnit.

V koutech stály různé předměty. Stůl a židle tam ovšem nebyly; jen několik hrubě vyrobených hrnců a nádob. A v nich ovoce a kus gazely, připravený k pečení na ohni. Syrové maso požírají jen šelmy a pouze výjimečně lze najít mezi nejprimitivnějšími lidmi jedince, kteří by se živili výhradně syrovým masem.

„Každý, kdo umí rozdělávat oheň,“ prohlásil John Cort, „ho používá k pečení masa. Neudivuje mě, že se jím Wagdisové živí.“

Ohniště bylo upraveno před chýší na plochém kameni. Žhnulo v něm několik větví a dým se ztrácel ve větvích obrovského cedru, který chýši stínil.

Když všichni čtyři vstoupili, uklízející Wagdis ustal ve své práci.

Byl to asi dvacetiletý divoch rychlých pohybů a inteligentní tváře. Rukou ukázal na předměty, které právě přinesl. Mezi nimi John Cort, Max Huber a Khamis ke svému překvapení spatřili své karabiny. Byly sice trochu zrezivělé, ale daly se snadno vyčistit.

„I hrome!“ zvolal Max Huber. „Tohle phšlo právě včas a při nejlepší příležitosti…“

„… jich použijeme,“ dokončil za něho John Cort, „budeme-li mít ovšem i naši krabici se střelivem.“

„Tady je!“ řekl průvodce a ukázal na kovovou skříňku vlevo od vchodu.

Krabici a zbraně vyhodil Khamis na skaliska v peřejích ve chvíli, kdy prám narazil na kámen. A Wagdisové odtud vše přenesli do vesnice.

„Když nám vrátili naše karabiny,“ uvažoval Max Huber, „vědí vůbec, k čemu slouží střelná zbraň?“

„To nevím,“ odpověděl John Cort, „ale rozhodně vědí, že si nemohou ponechat cizí věci, což dokazuje jejich morální výši.“

Na tom teď nezáleželo; podstatná byla odpověď na otázku Maxe Hubera. „Kollo! Kollo!“

Tato jasně vyslovená slova zazněla několikrát. Když je mladý Wagdis pronesl, zdvihl ruku do výše čela a pak se dotkl hrudi, jako by chtěl říci: Kollo to jsem já!

John Cort si řekl, že to je zřejmě jméno jejich nového sluhy, a když je několikrát opakoval, Kollo se radostně rozesmál.

Z hlediska antropologie byl důležitý fakt, že se tito tvarové smáli! Tuto schopnost nemá totiž žádný živočich kromě člověka. Někdy nacházíme náznak smíchu u nejinteligentnějších zvířat – například u psů -, ale jen ve výrazu očí a v pokrčení pysků. Wagdisům taky chyběl zvyk všech zvířat očichávat potravu před jídlem a pouštět se do nejlepší části.

Tak začali vězni žít nový život. Jejich chýše už nebyla vězením. Mohli volně vycházet. Nepochybovali ovšem, že v odchodu z vesnice by jim Wagdisové zabránili, leda by skupinka získala dovolení k odchodu od Jeho Veličenstva Mselo-Tala-Taly, chlapíka s brýlemi.

A tak se zatím museli spokojit s životem mezi lesními lidmi ve vzdušné vesnici.

Wagdisové měli mírnou, nehádavou povahu a přítomností cizinců byli rozhodně méně udiveni než třeba zaostalí divoši v Africe nebo v Austrálii. Pohled na bělochy a na konžské černochy je určitě nevzrušil tak, jak by vzrušil některé africké domorodce. Tvářili se zcela lhostejně a nebyli vůbec vtíraví. Neprojevil se u nich jediný náznak zevlounství a dotěrnosti. A jakou akrobacii prováděli, když šplhali ve větvích a běhali po svém primitivním schodišti. Tu by jim mohl závidět i nejslavnější cirkusový artista.

Měli také i jisté oko. Když se vydali na lov ptáků, používali malých šípů a jejich zásahy nemohly být přesnější. Pronásledovali antilopy, gazely a snad i buvoly, a v sousedních houštinách nosorožce. Max Huber navrhoval, aby se všichni zúčastnili lovecké výpravy společně s nimi. Jednak chtěl poznat jejich obratnost, jednak – a to hlavně – využít lovecké výpravy k útěku.

Ano, útěk! Na ten vězňové mysleli neustále. Jenomže utéci mohli jedině po schodišti, ale tam byla stále stráž bojovníků, jejichž bdělost by asi neošidili.

Max Huber měl mnohokrát chuť zastřelit několik ptáků, které Wagdisové konzumovali ve velkém množství. Nebylo to však třeba, protože vězni dostávali zvěřiny dost, hlavně maso antilop. Jejich sluha Kollo se staral, aby jim nic nechybělo. Denně doplňoval i jejich zásobu pitné vody a suchého dřeva na oheň. A užitím střelné zbraně pří lovu by divochům prozradili svou sílu. Bylo rozhodně lepší ponechat si toto tajemství pro případ, kdy budou muset zbraní použít o útok nebo pro obranu.

Vězňové byli zásobováni masem jen proto, že i Wagdisové se jím živili. Opékali si j ve žhavém popelu, nebo si je vařili v hliněných nádobách vlastní výroby. Též dělal Kollo pro své pány, často s Llangovou pomocí. Jen Khamis setrvává ve své hrdé nadřazenosti.

Nutno poznamenat – k největšímu uspokojení Maxe Hubera -, že tito divoši měli i sůl. Nebyl to ovšem chlorid sodný rozpuštěný v mořské vodě, ale sůl kamenná z četných afrických ložisek, která se nacházela v okolí vesnice Ngaly. Tuto jedinou nerostnou součást potravy zřejmě Wagdisové zařadili do svého jídelníčku pouhým pudem jako mnohá zvířata.

Johna Corta však nejvíc zajímala otázka ohně. Jak se k němu tihle primitivové dostali? Třením dřev jako divoši? Ne, tak to nedělali. Používali křemene, z něhož vykřesávali jiskry. Ty pak stačily zapálit chmýří některých semen.

Všichni Wagdisové však doplňovali živočišnou potravu i potravou rostlinnou, kterou jim dodávala zdarma příroda. Byly to především kořínky dvou tří druhů rostlin. Znali taky velké množství plodů. Používali i med, který vybírali z úlů divokých včel. Úly jim prozrazovala medozvěstka, zajímavý pták, který vábí člověka k úlům a po vybrání medu hoduje na prázdných plástvích. Z medu a z cukrové šťávy různých rostlin si vyráběli kvašený, silně alkollolický nápoj.

Nutno ještě dodat, že pod vesnicí protékala řeka s velkým bohatstvím ryb stejných druhů, jaké vězni poznali v johausenově řece. Ti teď ovšem pokládali za důležitější vědět pro případ útěku, zda je tato řeka splavná.

Tok řeky bylo možno vidět od konce vesnice za královskou chýší. Zjistili, že to je řeka široká asi třicet metrů. Dál se už ztrácela mezi nádhernými a podivuhodně rozložitými stromy.

Wagdisové uměli stavět čluny, což dokázaly i nejprimitivnější kmeny v Oceánii. Byly to ovšem spíš vory než lodice, zpracované z kmenů ohněm a sekerou. Muži je řídili plochým veslem a za větru napínali na dvě břevna jakousi plachtu ze stromové kůry, vyztuženou příčkami z neobyčejně tvrdého železného dřeva.

John Cort však zjistil, žito primitivové nemají ve své potravě žádnou zeleninu. Nedovedli pěstovat ani rýži, ani maniok, což je u afrických kmenů znalost zcela běžná.

To však možné žádat na této přechodné rase znalosti vyhrazené pouze vyšším vývojovým stupňům lidstva.

Po všech těchto zjištěních si John Cort položil otázku, mají-li Wagdisové taky nějaké morální a náboženské představy.

Jednoho dne se ho Max Huber ptal, zda se už v tomto ohledu něčeho dopátral.

„Jistý smysl pro morálku a poctivost mají,“ odpověděl John Cort. „Určitě rozeznávají zlo a dobro. Projevují také vlastnický cit. je ovšem pravda, že ten mají i mnohá zvířata. Tak třeba pes si nenechá vzít jídlo. Podle mého mínění Wagdisové znají rozdíl mezi mým a tvým. Všiml jsem si toho, když jeden z nich ukradl trochu ovoce v cizí chýši.“

„Nezavolali na něho policii?“ zeptal se s úsměvem Max Huber.

„Vůbec ne, kamaráde, ale důležité je, že zloděj byl pořádně vyplacen okradeným, kterému vydatně pomáhali sousedé. Dodal bych jen, že tihle primitivové mají jedno zařízení, které je přibližuje lidem…“

„Jaké?“

„Systém rodiny. Otec a matka žijí společně a pečují o své děti. Mateřská, otcovská a synovská láska je u nich běžná. Nepozorovali jsme to snad i u Li-Méa? A já jsem skutečně přesvědčen, že Wagdisové patří k lidskému rodu. Podívej se na našeho sluhu Kolla! Pod vlivem morálního citu se červená. Buď ze studu, ze skromnosti, nebo z rozpaků. To jsou pocity, které vhánějí krev i do tváří lidí, a to je jasné, že se to projevuje i u Wagdisů. A tam, kde je cit, musí být i duše!“

„Nu, když ti Wagdisové mají tolik lidských vlastností, proč bychom je nezařadili mezi lidi?“ řekl Max Huber.

„Protože jim chybí něco, co jinak mají všichni lidé, Maxi. Víra v nadřazenou bytost, zkrátka náboženství, s kterým se setkáváme i u kmenů nejprimitivnějších… Wagdisové nemají ani bůžky, ani kněze…“

„Jestliže ovšem jejich božstvem není současně král Mselo-Tala-Tala, z něhož my nesmíme zahlídnout ani špičku nosu.“

Mezi Wagdisy nespatřili ani kněze, ani kouzelníka, ale zato značný počet válečníků ozbrojených luky, kopími, sekerami a oštěpy. Byli to zřejmě jedinci vybraní z nejsilnějších a nejurostlejších mužů. Byli určeni jen k ochraně krále, nebo i k obranným a útočným bojům? Bylo možné, že v pralese je víc podobných vesnic. A jestliže jde počet jejich obyvatel do tisíců, proč by spolu jednotlivé osady nevál čily jako všechny africké kmeny?

Nebylo pravděpodobné, že Wagdisové navazují spojení s africkými domorodci. Kdyby tomu tak bylo, vešla by existence lesních tvorů ve známost už dávno, a ne až po objevu Maxe Hubera a Johna Corta.

„Jestliže se Wagdisové navzájem pobíjejí,“ řekl Max Huber, „pak bychom je museli neomylně zařadit mezi lidi!“

Brzy vězňové zjistili, že zdejší bojovníci se tady jen nepovalují a že podnikají loupežné výpravy do sousedsví. Po dvoudenní až třídenní nepřítomnosti se vraceli mnozí raněni, ale přinášeli různé předměty a zbraně wagdiského původu.

Průvodce se několikrát pokusil vesnici opustit. Jeho snahy však vyzněly naprázdno. Válečníci, kteří hlídali schodiště, vždy proti němu rozhodně zakročili. Jednou se dokonce na Khamise obořili velmi zle. Ještě že byl nablízku Lo-Mé, který přiběhl průvodci na pomoc.

Při tom došlo mezi Lo-Méem a silným chlapíkem jménem Ragi k hádce. Ragi byl zřejmě jakýmsi velitelem stráží, soudě podle koženého oděvu, zbraní u pasu a dlouhých per ve vlasech. Už svým divokým vzhledem, pánovitými gesty a přirozenou surovostí byl jakoby předurčen k velení.

Po těchto příhodách oba přátelé čekali, že budou předvoláni před krále a že konečně spatří vladaře, kterého poddaní tak žárlivě střeží. To se však nestalo. Ragi měl zřejmě velkou moc a pro vězně bylo lepší nevystavovat se jeho hněvu. Možnosti útěku byly nepatrné. Ledaže by Wagdisové, přepadající sousední vesnice, byli přepadeni sami. Pak by vězni mohli využít této možnosti k útěku. Vesnice však byla v prvních týdnech ohrožena pouze některými zvířaty, s nimiž se Khamis i jeho společníci v pralese dosud nesetkali. Wagdisové sice žili ve Ngale a na noc se tam vždycky vraceli, ale přesto měli na břehu řeky několik chýší. Byl tam jakýsi přístav s rybářskými čluny, kterých používali i na obranu před hrochy a krokodýly.

Jednoho dne, 9. dubna se strhl ve vesnici poplach. Od řeky se neslo vzrušené volání. Zaútočili snad na vesnici nepřátelé? Osada však byla proti přepadení zajištěna. Kdyby ovšem útočníci založili pod plošinou oheň, byla by zkáza vesnice záležitostí několika hodin. Bylo také možné, že stejných prostředků, jakých používali Wagdisové v boji se sousedy, použijí jejich sousedé i proti nim. Na první výkřik se Ragi spolu s třiceti bojovníky vrhl ke schodišti a s opičí hbitostí seběhl dolů. John Cort, Max Huber a Khamis spolu s Lo-Méem odešli na kraj plošiny, odkud byl výhled na řeku.

Spatřili tam stádo divokých prasat, které se vyřítilo z podrostu. Když tam dorazil Ragi se svými bojovníky, většina chýší u řeky jim už padla za oběť.

Vězňové přihlíželi boji mezerami ve větvoví posledních stromů. Bitka byla krátká, ale ne bez nebezpečí. Bojovníci prokazovali nesmírnou odvahu. Používali oštěpů a seker a pouštěli se do boje se zuřivostí, která se vyrovnala zuřivosti útočníků. Divoši napadali jednotlivá prasata sekerami, nebo jim vráželi do boků oštěpy. Po hodinovém boji se Wagdisům podařilo zahnat prasata na útěk. Do říčky stékaly potoky krve.

Max Huber měl chuť bitvy se zúčastnit. Bylo by snadné přinést karabiny a zasypat prasata krupobitím střel k velkému úžasu Wagdisů. Ale John Cort to s Khamisovou pomocí svému horkokrevnému příteli rozmluvil.

„Máš pravdu, Johne. Bude lepší zahřmít v pravou chvíli. A protože ještě nepřišel čas bouřky, nechme zatím hrom v klidu.“

KAPITOLA XVI.

JEHO VELIČENSTVO MSELO-TALA-TALA

Odpoledne 15. dubna došlo v klidné vesnici Wagdisů ke vzrušující události.

Bylo nádherné počasí. Žhavé slunce zalévalo jasem a žárem vrcholky stromů, které stínily vzdušnou vesnici. I když už minulo zenit, sklon jeho paprsků se téměř nezměnil.

John Cort a Max Huber se často stýkali s Li-Méem. Neminul den, aby jeho rodina nepřišla do jejich chýše nebo aby oni nezašli k němu.Byly to skutečné společenské návštěvy. Chyběly u toho jen karty! Malý Li-Mé neopouštěl ani na chvíli Llangu, kterému projevoval stálou náklonnost.

Naneštěstí vězňové stále nerozuměli wagdiské řeči, omezené jen na několik slov, která však těmto primitivům stačila. I když John Cort význam mnohých výrazů už znal, k hovoru s obyvateli Ngaly mu to nestačilo. Stále ho však udivovalo, že v této řeči byla řada výrazů z konžského nářečí. Nebyl to snad důkaz, že se Wagdisové stýkali buď s ubanžskými kmeny, nebo s nějakým Konžanem, který se do Konga už nevrátil? Tato domněnka byla docela pravděpodobná. Ale co těch několik německých slov, které často pronášel Lo-Mé, i když silně zkresleně?

Tento fakt si John Cort nedovedl vůbec vysvětlit. Dalo se předpokládat, že se Wagdisové setkali s domorodci, ale jak by se mohli setkat s kamerunskými Němci? To Francouz ani Američan nedokázali vysvětlit. Ač John Cort hovořil německy celkem plynně, stejně se s Lo-Méem, který znal jen dvě tři slova, nedomluvil.

Ze slov vypůjčených od domorodců se nejčastěji ozývalo slovo Mselo-Tala-Tala, jméno náčelníka kmene. Víme už, jak oba přátelé toužili po setkání s neviditelným Veličenstvem. Jakmile však vyslovili jeho jméno, Lo-Mé sklopil hlavu ve výrazu nejvyšší úcty. A když se dostali při vycházce ke královské chýši a projevili úmysl vstoupit dovnitř, Lo-Mé okamžitě všechny zadržel a odvedl je pryč. Dal jim tak svým způsobem najevo, že nikdo nemá právo překročit práh posvátného obydlí.

Ale toho odpoledne ke třetí hodině přišla celá rodina Llangova chráněnce za Khamisem a jeho společníky.

Podivné bylo, že všichni byli oblečeni do svých nejlepších oděvů. Otec měl ve vlasech ozdobu z peří a na sobě plášť z kůry. Matka měla suknici z traviny, ve vlasech několik zelených listů a na krku náhrdelník z korálků. Dítě mělo lehkou zástěru kolem beder. Zřejmě „sváteční oděv“, jak řekl Max Huber. Když je spatřil všechny tak vyšňořené, zvolal:

„Co to znamená? Napadlo je snad vykonat u nás oficiální návštěvu?“ „Možná že je dnes svátek,“ odpověděl John Cort. „Třeba budou oslavovat nějakého boha. Bylo by to zajímavé a osvětlilo by to jejich náboženství…“

Ještě než dokončil, Lo-Mé řekl:

„Mselo-Tala-Tala.“

„Otec s brýlemi!“ zvolal Max Ruber.

A vyšel z chýše s přesvědčením, že král Wagdisů jde právě kolem.

Ale ke svému zklamání nespatřil z Jeho Veličenstva ani stín. Zjistil však, že celá Ngala je v pozdvižení. Ze všech stran přicházel rozjařený dav, vyzdobený stejně jako Lo-Méova rodina. Bylo to velké společné shromáždění. Někteří Wagdisové se valili proudem k západní části vesnice, jiní se drželi za ruce jako venkované při tanci a další šplhali ze stromu na strom jako opice.

„Něco se tu stalo,“ prohlásil John Cort, když vyšel na práh chýše.

„To uvidíme,“ odpověděl Max Ruber a zeptal se: „Mselo-Tala-Tala?“ „Mselo-Tala-Tala,“ souhlasil Lo-Mé a zkřížil v hlubokém úklonu paže,

John Cort a Max Ruber byli přesvědčeni, že všechno obyvatelstvo vesnice jde pozdravit svého vladaře, který se jistě co nejdříve objeví v celé své slávě.

Oni dva se ovšem nemohli obléci svátečně. Museli se spokojit se svým loveckým oděvem, značně už potrhaným a špinavým a nevalně čistým prádlem.

Khamis odmítl vmísit se do davu a zůstal „doma“. Zabýval se urovnáním náčiní, přípravou jídla a udržováním ohně. Chtěl být připraven na každou možnost. Třeba se blíží chvíle, kdy bude nutno použít zbraní.

John Cort a Max Ruber se nechali Lo-Méem vést vesnicí plnou vzrušení. Ulice v pravém slova smyslu tam nebyly. Chatrče, postavené podle fantazie jednotlivců, byly většinou umístěny do vrcholků stromů.

Dav byl velmi hustý. Dobře tisíc Wagdisů mířilo ke konci vesnice, kde stála královská chýše.

„Už více se podobat lidskému davu nemohou,“ upozornil John Cort.

„Mají stejné pohyby, stejné chování, stejný pokřik.“

„Ale šklebí se zase spíš jako opice,“ dodal Max Ruber.

Jindy tak vážní a málo sdílní Wagdisové se opravdu nikdy neprojevovali tak vzrušeně a s takovými výrazy tváře. A přitom vůči cizincům zůstávali stále stejně lhostejní. To nebylo příliš „lidské“.

Po dlouhé chůzi došli Max Ruber a John Cort na hlavní ngalské prostranství, kde se spodní větve vrcholků korun skláněly ke královské chýši.

Vpředu byl seřazeni bojovníci v plné zbroji, oblečení do antilopích kůží sešitých liánami. Na hlavách měli beraní rohy, které jim dodávaly vzezření stáda. „Plukovník“ Ragi měl na hlavě buvolí lebku, přes plece luk, u pasu sekerku a v ruce kopí a hrdě se natřásal před wagdiskou armádou.

„Zdá se, že se panovník chystá k přehlídce svého vojska,“ mínil John Cort. „A nepřijde-li,“ dodal Max Ruber, „znamená to, že se svým podřízeným nikdy neukazuje.“

A obrátil se s posunky k Lo-Méovi:

„Vyjde Mselo-Tala-Tala ven?“

Lo-Mé přikývl, jako by chtěl říci:

„Později…, později…“

„Na tom nesejde,“ řekl Max Huber. „Jen když nám bude vůbec dopřáno pohlédnout do jeho vznešené tváře!“

Uprostřed prostranství zůstalo asi půl hektaru volného místa. Dav se tam nahrnul se zřejmým úmyslem zúčastnit se slavnosti až do chvíle, kdy se na prahu své chýše objeví vladař. Padnou pak všichni na tvář? Budou mu prokazovat božskou poctu?

„Takové projevy nebudeme ovšem pokládat za projevy náboženské, protože budou určeny člověku…“

„Ledaže by ten člověk byl ze dřeva nebo z kamene,“ dodal Max Huber.

„Jestliže jejich vladař je jen bůžek podobný bůžkům polynéských divochů…“

„V tom případě, Maxi, nebude obyvatelům Ngaly chybět do lidských bytostí nic. Pak by měli právo na zařazení mezi lidi, právě tak jako Polynésané.“

„Připustíme-li ovšem, že si to Polynésané zaslouží!“ odpověděl Max Huber tónem pro Polynésany málo lichotivým.

„Ale Polynésané jsou skutečně lidmi, Maxi, protože věří v existenci božstva a nikomu nenapadlo řadit je mezi zvířata, i kdyby měli zaujímat nejvyšší stupeň živočišné říše.“

Díky rodině Lo-Méa mohli se Max Huber a John Cort postavit tak, aby vše viděli.

Když dav uvolnil střed prostranství, dali se mladí Wagdisové obojího pohlaví do tance, zatímco starší jedinci začali popíjet.

Tito lesní obyvatelé pili kvašené nápoje z tamarindových lusků. Musely to být nápoje silně alkoholické, protože hlavy pijáků se začaly brzy povážlivě rozpalovat a nohy podlamovat.

Tanec se v ničem nepodobal ušlechtilým figurám menuetu, ale nedosahoval ani ono třeštění, s jakým se setkáváme v pařížských předměstích. Byly to spíš pošklebky a klopýtání než tanec, projev spíš opic než lidí.

Tanec nedoprovázel zpěv přihlížejících, nýbrž hudba jednoduchých nástrojů. Byly to tykvice potažené kůží, duté stvoly vyřezané do tvaru píšťal. Hudbu provozovalo asi tucet statných chlapíků, kteří si div plíce neroztrhli. Nikdy nebylo ucho bělocha vystaveno takové hrůze.

„Zdá se, že nemají vůbec smysl pro rytmus,“ podotkl John Cort. „A pro melodii ještě méně,“ dodal Max Huber.

„Ale celkem jsou k hudbě vnímaví, Maxi.“

„To jsou zvířata taky, Johne, aspoň některá. Jde-li však o malířství, o sochařství a o literaturu, tedy kouzlo těchto umění žádné zvíře nechápe. Ani nejinteligentnější zvíře nebylo nikdy dojato pohledem na obraz nebo poslechem básně!“

Buď jak buď, Wagdisové se podobali spíš lidem nejen vnímáním hudby, ale i tím, že ji sami provozovali.

Slavnost pokračovala za strašného křiku a tance. Nápoje vyvolávaly zuřivou opilost. Schylovalo se už k vážným konfliktům, když tu náhle všechen hluk ustal.

Všichni ztichli, zastavili se, znehybněli. Strašný ryk vystřídalo naprosté ticho. V té chvíli se dveře královské chýše otevřely a válečníci od nich vytvořili dvojitý špalír.

„Konečně!“ řekl Max Huber. „Teď uvidíme Jeho pralesní Veličenstvo!“

Ale z chýše nevyšlo Jeho Veličenstvo. Vysunula se jakási bednička pokrytá látkou z listí. Wagdisové ji přenesli doprostřed prostranství. Oba přátelé v ní ke svému největšímu překvapení poznali obyčejný kolovrátek. Tento posvátný nástroj byl bezpochyby součástí velkých ngalských obřadů a Wagdisové asi obdivně naslouchali jeho různým melodiím.

„Ale vždyť je to kolovrátek doktora Johausena!“ zvolal John Cort.

„To opravdu není předpotopní nástroj!“ souhlasil Max Huber. „Teď je mi jasné, proč jsem po příchodu do Ngaly slyšel v noci nad hlavou zvuky valčíku z Čarostřelce!“

„Ale nic jsi nám o tom neřekl, Maxi!“

„Myslel jsem, že se mi to jen zdálo.“

„Tenhle kolovrátek si Wagdisové určitě přinesli z Johausenovy chýše,“ řekl John Cort.

„Když napřed toho nešťastníka zabili!“ dodal Max Huber.

Nádherný Wagdis – zřejmě šéf místního orchestru – postavil se k nástroji a počal otáčet klikou.

Okamžitě se ozval onen valčík. Ač několik tónů scházelo, vesele zněl k velké radosti všech přihlížejících.

Taneční cvičení vystřídal tedy koncert. Posluchači naslouchali a přikyvovali hlavami, ovšem proti rytmu hudby.

A Wagdis stále otáčel klikou, ztělesněním důležitosti své funkce.

Věděli obyvatelé Ngaly, že kolovrátek umí zahrát ještě jiné melodie? To by rád věděl John Cort. Náhoda jistě neprozradila těmto primitivům, že otočením knoflíku mohou Weberovu melodii nahradit jinou.

Buď jak buď, po půlhodinové reprodukci valčíku z Čarostřelce otočil hudebník knoflíkem přístroje tak, jak by to udělal každý pouliční kolovrátkář.

„No tohle! To už je moc!“ vykřikl Max Huber.

Bylo to opravdu příliš, ledaže těmto lesním tvorům někdo prozradil tajemství mechanismu, kterým je možno z nástroje přehrát všechny melodie.

A klika se počala znovu otáčet.

Německý nápěv vystřídala francouzská píseň, jedna z nejpopulárnějších, teskná skladba Děkuji bohu!

Max Huber se strašně rozzuřil, když zjistil, že i v této skladbě chybí celá spousta tónů.

„Ach ten ničema! Ten bídák!“ vykřikoval.

„Jaký ničema?“ ptal se John Cort. „Ten, co ovládá kolovrátek?“

„Ne, ten, který kolovrátek udělal! Aby ušetřil tóny, tak píseň takhle zprznil!“

„No…, to je opravdu zločin!“ dal se do smíchu John Cort.

„A ti barbaři nic nevnímají. Nikdo z nich nevyskočil, jako by musel vyskočit každý. komu nechybí lidský sluch!“

Wagdisové to komolení melodie opravdu nevnímali. Netleskali sice, ač měli tlapy k tleskání jako stvořené, ale celé jejich chování prozrazovalo hluboké vzrušení.

„Už tohle stačí, abychom je zařadili mezi zvířata,“ prohlásil Max Huber.

Zdálo se, že kolovrátek má jen dvě skladby: německý valčík a francouzskou píseň. Oba kousky se po půlhodinách střídaly. Ostatní skladby byly zřejmě pokažené. Naštěstí měl nástroj k valčíku skoro všechny tóny, což Maxe Hubera tak nedráždilo jako u francouzské romance.

Když koncert skončil, začal zase tanec. A nápoje tekly proudem. Slunce se už sklánělo za vrcholky stromů. Mezi větvemi vzplálo několik pochodní a osvětlilo prostranství, zvolna se už potápějící do šera.

Max Huber a John Cort toho měli už dost. Chtěli se vrátit do své chýše, když tu Lo-Mé vyslovil známé jméno:

„Mselo-Tala-Tala!“

Opravdu přijme Jeho Veličenstvo hold svých poddaných? Uráčí se mu konečně vyjít z božské neviditelnosti?

John Cort i Max Huber už na odchod nepomýšleli.

Pohybu davu u královské chýše odpověděl ruch v řadách přihlížejících.

Dveře se otevřely, válečníci se seřadili a v jejich čele se objevil Ragi.

Skoro zároveň se objevil trůn. Byl to starý divan pokrytý látkou a listím.

Nesli jej čtyři nosiči. A na divanu si hovělo Jeho Veličenstvo.

Byl to asi šedesátiletý muž ozdobený zelenou korunou. Měl bílé vlasy i vousy a byl značně tlustý, takže musel ramena nosičů pořádně tížit.

Průvod se dal na pomalý pochod kolem prostranství. Dav se klaněl až k zemi, tichý a jakoby hypnotizovaný vznešenou přítomností svého nejvyššího vládce Mselo-Tala-Taly.

Vladař se k poctám, které mu poddaní prokazovali a na které byl patrně zvyklý, choval zcela lhostejně. Jen dvakrát nebo třikrát se podrbal na nose, na němž mu seděly obrovské brýle. Právě ty mu daly jméno Otec s brýlemi.

Když míjel oba přátele, zadívali se na něho s nesmírnou zvědavostí.

„Ale… vždyť to je člověk!“ zašeptal John Cort. „A běloch!“

Nemohli opravdu pochybovat o tom, že tato bytost byla zcela odlišná od Wagdisů, kterým vládla. Nebyl to ani černoch z horního Ubangi.

Oba přátelé se nemýlili. Byl to běloch, typický představitel lidské rasy.

„Ale naše přítomnost na něho neudělala nejmenší dojem!“ řekl Max Huber. „Zdá se mi, že nás vůbec nezpozoroval. K čertu! Vždyť se přece nepodobám těm poloopicím z Ngaly! A i když mezi nimi žijeme tři týdny, neztratili jsme snad vzhled lidí!“

Chtěl už na krále zavolat, ale John Cort mu položil ruku na rameno a řekl s největším překvapením:

„Poznávám ho!“

„Cože? To není možné!“

„Ale ano, Maxi, o tom nemůže být pochyb…“

„Ty ho poznáváš?“

„Ano! Je to doktor Johausen!“

KAPITOLA XVII.

V JAKÉM STAVU NAŠLI DOKTORA JOHAUSENA

John Cort se setkal s doktorem Johausenem kdysi v Librevillu. Nemohl se tedy mýlit. Vládcem tohoto pralesního kmene byl opravdu doktor Johausen.

Teď už bylo snadné zrekonstruovat celý jeho příběh. Fakta do sebe zapadala sama, od nálezu lesní klece až do vesnice Ngaly.

Před třemi roky se pokoušel tento učenec pokračovat v málo seriózním a nezdařeném pokusu profesora Garnera. Opustil Malinbu v doprovodu černochů a s nákladem materiálu na dlouhou dobu. Vymyslel si neuvěřitelný plán usadit se mezi opicemi, aby studoval jejich jazyk. Nikomu se ale nesvěřil, kam chce namířit. Byl to originální a svérázný člověk, dle některých tak trochu blázen.

Nálezy Khamise a jeho společníků během zpáteční cesty nezvratně dokázaly, že se doktor dostal až k řece nazvané jeho jménem. Odtud poslal své průvodce zpět a postavil si tam vor pro sebe a pro svého černého sluhu. Oba dva se pak pustili po řece až k bažině, na jejímž okraji postavili zamřížovanou chýši.

Tady končily údaje týkající se dobrodružství doktora Johausena. Domněnky o jeho dalších osudech se teď měnily v jistotu.

Čtenář si jistě vzpomíná, že Khamis ph prohledávání doktorovy chýše našel měděnou krabici s poznámkami. Ty se však omezily jen na několik řádek o událostech od 24. července do 24. srpna 1894.

Bylo zřejmé, že doktor vystoupil na břeh 29. července, stavbu chýše dokončil 13. srpna a bydlel v ní do 25. srpna, tedy celkem třináct dní.

Proč chýši opustil? Z vlastní vůle? To jistě ne. A protože Wagdisové se odvažovali často až k oné řece, věděli Khamis i jeho společníci, co si o tom myslet. Plameny, osvětlující kraj džungle po příchodu karavany, byly stejného původu jako plamen, který je vedl pralesem. Tito primitivové nejspíš objevili doktorovu chýši, zmocnili se jeho osoby i jeho věcí a převezli vše do své vzdušné vesnice.

A co se černého sluhy týče, ten asi utekl do pralesa. Kdyby byl odveden do Ngaly, jistě by se zúčastnil ceremoniálu po boku svého pána.

Wagdisové tedy nezacházeli s doktorem Johausenem o nic hůře než s Khamisem a s jeho společníky. Snad uznávají jeho rozumovou nadřazenost a povýšili ho na svého vladaře. Totéž se mohlo docela dobře stát i Maxu Huberovi nebo Johnu Cortovi, kdyby místo už nebylo obsazeno. A tak doktor Johausen – Otec s brýlemi – už tři roky seděl na wagdiském trůnu pod jménem Mselo-Tala-Tala.

To vysvětlovalo spoustu dosud nevysvětlitelných věcí: několik konžských a také německých slov v jazyce těchto primitivů, umění ovládat kolovrátek či znalost výroby některých nástrojů. A také určité mravní hodnoty tvorů, stojících na nejnižším stupni vývoje lidstva.

Když se oba přátelé po slavnosti vrátili do své chýše, zasvětili do všeho Khamise a Max Huber řekl:

„Neumím si vysvětlit, že doktor Johausen nebyl vůbec překvapen přítomností cizinců. Dokonce se mi zdálo, že si během obřadu vůbec nevšiml, jak se lišíme od jeho poddaných. Opravdu!“

„Souhlasím s tebou, Maxi,“ odpověděl John Cort. „Nedovedu pochopit, proč nás Mselo-Tala-Tala nepozval do svého paláce!“

„Snad vůbec neví, že Wagdisové v této části džungle někoho zajali…,“ mínil Khamis.

„To je možné, ale stejně je to podivné!“ prohlásil John Cort. ,Jsou tu jisté okolnosti, které nechápu a které si musím osvětlit.“

„Ale jak?“ ptal se Max Huber.

„Musíme vše dobře sledovat, a pak na to možná přijdeme,“ odpověděl John Cort.

Doktor Johausen, který přišel do ubanžského pralesa, aby tam žil mezi opicemi, padl do rukou kmene opicím nadřazeného. O existenci takových tvorů neměl ani potuchy. Nelitoval námahy a naučil je mluvit – protože Wagdisové skutečně mluví. Omezil se ovšem jen na několik slov z konžského a německého jazyka. Taky o Wagdise asi pečoval jako lékař a získal si jistou oblibu, která ho vynesla až na trůn… Po pravdě řečeno, John Cort si všiml, že se obyvatelé Ngaly těší výtečnému zdraví. Nesetkal se to dosud se žádným nemocným a taky od jejich příchodu žádný Wagdis nezemřel.

Přitom však museli přiznat, že přes přítomnost lékaře – z něhož si udělali vládce – morálka lesních obyvatel nestoupla příliš vysoko.

Co mají vězňové teď dělat? Jak se doktor Johausen zachová, přistoupí-li před něho se žádostí o propuštění do Konga? Odmítne?

„Tomu nevěřím,“ řekl Max Huber. „Teď máme jedinečnou možnost. Je pravděpodobné, že Wagdisové naši přítomnost před králem zatajili. Připouštím dokonce, že během obřadu nás v tom davu třeba nezahlédl. A to je o důvod víc, abychom se dostali do královské chýše.“

„Kdy?“ zeptal se John Cort.

„Ještě dnes večer. Protože jde o vladaře svým národem milovaného, poslechnou ho, vrátí-li nám svobodu. A ještě nás dovedou až na své hranice s poctami příslušnými bližním Jeho Veličenstva.“

„A odmítne-li?“

„Proč by odmítl?“

„To nevím, Maxi,“ zasmál se John Cort, „třeba z diplomatických důvodů…“

„Nuže, odmítne-li, řeknu mu, že by měl vládnout těm nejšpinavějším makakům a že stojí ještě níž než jeho poddaní!“

Příležitost tu opravdu byla. Slavnost se nepochybně prodlouží a potrvá až do noci. Opilí Wagdisové budou asi spát ve svých chýších, nebo se rozptýlí po pralese… Ani bojovníci nepokládali pití až do němoty za zneuctění své uniformy. Královské obydlí nebude pak střeženo tak přísně, takže bude jistě možné dostat se až do místnosti Mselo-Tala-Taly.

S plánem souhlasil i Khamis. Radil však, aby počkali na noc, až zmožení obyvatelé vesnice usnou. Kollo dostal samozřejmě volno zúčastnit se slavnosti a dosud se nevrátil.

K deváté hodině Max Huber, John Cort a průvodce vyšli ze své chýše.

Ngala byla pohroužena do tmy. Poslední záře pochodní vetknutých do větví pohasínala. Nad Ngalou se nesl zmatený hluk, vycházející ze vzdálenějšího konce vesnice.

John Cort, Max Huber a Khamis počítali v dnešní noci i s útěkem bez souhlasu Jeho Veličenstva, a proto se ozbrojili karabinami a do kapsy si uložili všechny náboje. Budou-li překvapeni, promluví jejich palné zbraně řečí, jakou Wagdisové ještě nepoznali.

Všichni čtyři postupovali mezi většinou prázdnými chýšemi. Když se ocitli na volném prostranství, nenarazili ve tmě na nikoho. Jedině z královské chýše vycházelo světlo.

„Nikdo tam není,“ zašeptal John Cort.

Skutečně! Ani před chýší Msalo-Tala-Taly nebyl nikdo.

Ragi a jeho bojovníci opustili své místa a vladař zůstal docela sám a bez ochrany. Bylo ovšem možné, že má u něho službu nějaký „komoří“ a že bude obtížné oklamat jeho bdělost. Nicméně Khamis a jeho společníci shledali, že je tato příležitost příliš lákavá, než aby jí nevyužili… Šťastná náhoda jim umožnila dojít nepozorovaně až ke královské chýši. Tam se všichni rozhodli vniknout dovnitř.

Llanga se po větvích vyšplhal až nad dveře a zjistil, že do nich stačí trochu strčit.

John Cort, Max Huber a Khamis okamžitě přiskočili. Nastražili uši, připraveni v případě nutnosti na ústup.

Zevnitř ani venku se neozval jediný zvuk. Jako první překročil práh Max Huber. Jeho společníci ho následovali a dveře za sebou zavřeli.

Chýše měla dvě místnosti.

Khamis přiložil oko ke dveřím do druhé místnosti. Dveře nebyly dovřeny a škvírou unikalo trochu světla. V místnosti byl doktor Johausen. Ležel na divanu v pozadí.

Tento divan a několik dalších kusů nábytku pocházely zřejmě z doktorovy klece a do Ngaly byly přineseny zároveň s doktorem.

„Pojďme!“ řekl Max Huber.

Při zvuku jejich kroků otočil doktor Johausen hlavu a napůl se posadil… Patrně se probudil z hlubokého spánku. Buď jak buď, nezdálo se, že by na něho vstup návštěvníků udělal nějaký dojem.

„Doktore Johausene, moji společníci a já se přicházíme poklonit Vašemu Veličenstvu,“ řekl John Cort německy.

Doktor neodpověděl… Nerozuměl snad? Že by po tříletém pobytu mezi Wagdisy zapomněl svoji mateřštinu?

„Slyšíte mě?“ pokračoval John Cort. „Jsme cizinci, kteří byli zavlečeni do vesnice Ngaly.“

Žádná odpověď.

Wagdiský monarcha se na cizince díval, jako by je neviděl. Neudělal jediný pohyb, jediné gesto, jako by byl ve stavu úplného otupení.

Max Huber k němu přikročil a neuctivě popadl středoafrického vladaře za rameno a prudce jím otřásl.

Jeho Veličenstvo se zašklebilo jako ten nejzlomyslnější mandril z celé ubanžské oblasti.

Max Huber jím zatřásl podruhé. Jeho Veličensto na něho vyplázlo jazyk. „Cožpak se zbláznil?“ zvolal John Cort.

„Je šílený, hrome! Opravdu šílený!“ konstatoval Max Huber.

Ano, doktor Johausen byl šílený. Vždy byl trochu podivín, už před svým odjezdem z Kamerunu, a po příchodu do Ngaly ztratil rozum úplně. Kdo ví, zda právě tato duševní porucha mu nevynesla hodnost wagdiského krále? Vždyť i u amerických indiánů a u polynéských divochů je šílenství oslavováno jako moudrost a šílenci jsou pokládáni za bytosti posvátné, vybavené božskou mocí.

Pravda je, že doktor Johausen pozbyl veškeré své inteligence. Proto ho nezajímala přítomnost čtyř cizinců ve vesnici, proto v nich nepoznal bytosti svého rodu, tak odlišné od lesního lidu.

„Teď můžeme udělat jen jedno,“ řekl Khamis, „protože s pomocí tohoto šílence nemůžeme počítat.“

„A ta zdejší zvířata nás nenechají nikdy odejít,“ dodal Max Huber. „Ale když se nám naskytla příležitost k útěku, utečme!“

„A to hned!“ dodal Khamis. „Využijme této noci!“

„A stavu, do něhož se všechny ty poloopice dostaly!“ řekl Max Huber. „Pojďme!“ vyzval je Khamis a zamířil do první místnosti. „Pokusíme se dostat ke schodům a uniknout do pralesa.“

„Správně,“ řekl Max Huber. „Ale…co doktor?“

„Doktor?“ opakoval Khamis.

„Nemůžeme ho přece nechat tady… Naší povinností je vysvobodit ho.“ „To je pravda, Maxi,“ souhlasil John Cort. „Ale ten nešťastník ztratil rozum… Bude se možná bránit… A odmítne-li jít s námi?“

„Přesto to zkusme,“ odpověděl Max Huber a přistoupil k doktorovi. Doktor rozhodně nebyl lehký k přenášení. A bude-li se vzpírat, jak ho dostanou z chýše ven?

Khamis a John Cort s Maxovou pomocí uchopili doktora za paže.

Ten je prudce odstrčil, natáhl se na divan a třepal rukama jako krab obrácený na záda.

„K čertu!“ zvolal Max Huber. ,Je těžký jako hrom!“

„Doktore Johausene!“ zvolal naposledy Max Huber. Jeho Veličenstvo Mselo-Tala-Tala se místo odpovědi poškrábalo zcela opičím způsobem.

„Tohle lidské zvíře k ničemu nepřimějeme,“ řekl Max Huber. „Stala se z něho opice… Ar si tedy zůstane opicí… a vládne si dál nad svými opicemi!“

Nezbylo jim, než královskou chýši opustit. Naneštěstí se Jeho Veličenstvo rozeřvalo tak silně, že to Wagdisové museli slyšet, jestliže byli nablízku.

Ztrácet zde další vteřiny znamenal ztrácet i vhodnou příležitost… Ragi a jeho bojovníci mohou přiběhnout… A situace cizinců přistižených v královské chýši by se ztížila tak, že by se museli vzdát naděje na získání svobody.

Khamis a jeho společníci proto doktora Johausena opustili, zavřeli dveře a vyběhli ven.

KAPITOLA XVIII.

NÁHLÉ ROZUZLENÍ

Náhoda přála uprchlíkům. Rámus v královské chýši nepřilákal nikoho. Prostranství i ulice zely prázdnotou. Nebylo však snadné orientovat se v naprosté tmě, proběhnout mezi větvemi a dostat se co nejrychleji ke schodišti.

V tom se před Khamisem a jeho společníky objevil nějaký Wagdis.

Byl to Lo-Mé, doprovázený svým synem. Ten maličký viděl vězně vcházet do chýše Mselo-Tala-Taly a šel to říci otci. Lo-Mé dostalo Khamise a jeho druhy strach a pospíšil si za nimi. Pochopil, že chtějí utéci a nabídl se jim jako vůdce.

Bylo to velké štěstí, protože žádný z nich by cestu ke schodišti nenašel. Ale když k němu dorazili, čekalo je zklamání. Východ byl hlídán Ragim a asi stem bojovníků.

Max Huber by přesvědčen, že přišla chvíle jejich karabin.

Ragi a dva bojovníci se na něho právě vrhli.

Max Huber uskočil a vystřelil.

Ragi, zasažený do hrudi, padl mrtev k zemi.

Wagdisové určitě neznali účinek palných zbraní. Rána a pád Ragiho v nich vzbudily nepředstavitelnou hrůzu. Kdyby byl uprostřed obřadu uhodil do prostranství hrom, nebyli by tak vyděšeni. Celý tucet bojovníků se rozutekl, někteří uprchli do vesnice, jiní seběhli s opičí mrštností po schodech.

„Kupředu!“ zvolal Khamis.

Pustili se za Lo-Méem a jeho synem, kteří běželi napřed. John Cort, Max Huber, Llanga a průvodce sklouzli bez překážek až dolů. Byli tam v několika minutách. Odvázali jeden z člunů a naskákali do něho i se svými průvodci.

Ale to už vzplály na všech stranách pochodně a kolem vesnice se vyrojilo množství Wagdisů. Zuřivý a hrozivý křik doprovázela mračna šípů.

„Pal!“ zvolal John Cort. „Je to nutné!“

Spolu s Maxem Huberem zalícili své karabiny, zatímco Khamis jim podával náboje.

Ozval se dvojitý výstřel. Dva Wagdisové byli zasaženi a řvoucí dav ucouvl.

V této chvíli byl člun už stržen proudem a zmizel za hradbou vysokých stromů.

Není třeba podrobně líčit plavbu pralesem k jihovýchodu. Oba přátelé při ní nezjistili, existují-li i jiné vzdušné vesnice. Protože měli střeliva dost, opatřovali si dostatek potravy lovem.

Během plavby John Cort a Max Huber nešetřili projevy vděčnosti vůči Lo-Méovi, k němuž pojali čistě lidskou náklonnost. Mezi Llangou a dítětem se vyvinulo bratrské přátelství. A jak by mohl mladý černoch vycítit antropologické rozdíly, které ho stavěly nad tohoto tvora?

John Cort a Max Huber doufali, že je Lo-Mé doprovodí až do Librevillu.

Návrat bude snadný; jen proplují touto řekou, která může být jedině přítokem Ubangi. Důležité bylo, aby je cestou nezastavily vodopády nebo peřeje.

Večer 16. dubna se člun po dvacetihodinové plavbě zastavil. Khamis mínil, že od včerejška zdolali vzdálenost celkem osmdesáti až sta kilometrů.

Dohodli se, že noc stráví na tomto místě. Připravili si tábořiště a po jídle si vzal hlídku Lo-Mé. Ostatní usnuli osvěžujícím spánkem, který nebyl ničím rušen.

Po probuzení připravil Khamis vše k odplutí. Stačilo jen postrčit člun do proudu.

Lo-Mé se synem v náručí stál na břehu.

John Cort a Max Huber k němu přistoupili a naznačili mu, aby šel s nimi.

Lo-Mé však zavrtěl hlavou a ukázal jednou rukou na říční proud a druhou do džungle.

Oba přátelé na něho naléhali, jejich gesta byla jistě výmluvná. Chtěli otce i syna vzít s sebou do Librevillu.

Llanga zároveň zahrnul Li-Méa lichotkami, objímal ho, tiskl ho k sobě a snažil se ho odvést do člunu.

Li-Mé promluvil jediné slovo:

„Ngora!“

Ano…, jeho matka zůstala ve vesnici. A otec i syn se k ní chtěli vrátit…

Tvořili dohromady rodinu, kterou nemohlo nic rozdělit.

Tak se naposledy rozloučili a oběma lesním tvorům dali na zpáteční cestu dostatek potravin.

John Cort a Max Huber neskrývali své pohnutí při pomyšlení, že už nikdy nespatří ty hodné a přítulné tvory, i když tolik vzdálené jejich rase.

Llanga se dal do pláče a stejné slzy vy tryskly i z očí otce a syna.

„Nu, Maxi, věříš teď už, že tito tvorové mají blízko k lidem?“ ozval se John Cort.

„Ano, Johne, protože jen lidé se dovedou smát a plakat.“

Člun se pustil po proudu a z ohbí řeky mohli uprchlíci zamávat oběma dobrým tvorům svůj poslední pozdrav.

V následujících dnech pluli stále po řece až k jejímu ústí do Ubangi. Proud byl dost prudký a cestující odhadovali vzdálenost od vesnice Ngaly na tři sta kilometrů.

Průvodce i jeho společníci se teď nalézali na úrovni vodopádů Zongo v ohbí řeky stáčející se tam k jihu. Aby mohli pokračovat v plavbě, museli by člun přes vodopády Přenést. Ale ve srovnání s obtížným pochodem byl člun neskonale pohodlnější. Znamenal úsporu času i námahy.

Naštěstí se Khamis dovedl vyrovnat i s obtížemi při přenášení člunu. Pod peřejemi Zongo je Ubangi splavná až ke svému soutoku s Kongem. Tam už plují četné lodi spojující množství vesnic, osad a misijních stanic. Když tam naše skupina dorazila, nastoupila na širokou parní pramici. 26. dubna přistáli všichni u osady na pravém břehu, kde se zotavili z únavy. Od Librevillu je dělilo už jen devět set kilometrů.

Khamis tam zorganizoval karavanu putující přímo na západ. Za čtyřiadvacet dní prošli konžskými planinami a 20. května dorazili do obchodní stanice, kde už se jejich přátelé znepokojovali jejich dlouhou nepřítomností. Šest měsíců o nich neměli jedinou zprávu, a teď je konečně přijali s otevřenou náručí.

Ani Khamis, ani Llanga se už s Johnem Cortem a s Maxem Huberem nerozešli. Llangu přijali oba přátelé za vlastního a Khamis jim na oné dobrodružné cestě sloužil jako oddaný průvodce.

A co doktor Johausen?

A ona vzdušná vesnice Ngala, ztracená v hlubinách pralesa?

Dříve nebo později měla být v zájmu moderní antropologie vyslána výprava za podivnými Wagdisy.

Německý doktor byl zřejmě šílený. Ale i kdyby se mu rozum vrátil a učenec se dostal zpět do Malinby, kdo ví, zda by nelitoval oněch časů, kdy jako Otec s brýlemi vládl pod jménem Mselo-Tala-Tala a mohl jednoho dne vyhlásit nad primitivním kmenem Wagdisů německý protektorát?

Ledaže by ho předešla Anglie…

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.